Po Barkly Highway do Mount Isy a Cloncurry. / 4.11.05 /

  Naše předsevzetí o jízdě v noci už včera navečer padlo vniveč. Návrh Ivana o zrušení noční jízdy a jet pouze do půlnoci byla odsouhlasena všemi hlasy a v půl dvanácté Míra přistál na odstavném parkovišti které se nám moc líbilo. Jenom do doby, než na odstavném parkovišti pro Truck Train naproti přes silnici odstavili dvě soupravy s dobytkem. Smradu, much a rachotu skotu v uzavřených vozech bylo požehnaně.

  Už při večerním dojezdu  byly starosti s tatřičkou. Zlobí zapalování a ztráta výkonu je dost cítit. Kluci laborují a snaží se seřídit motor na optimální výkon. Aby motor vydržel, přitom jel a nepřehříval se. Je to docela starost a neustále se vyměňují tyristorové řídící jednotky a nastavuje předstih motoru. Večerní obavy co bude ráno se potvrdily a první ranní kilometry znamenaly hodně ladění. Opět jsme včera tankovali. Už si nedovolujeme kupovat nejlacinější benzín a bereme pouze „unleaded premium“, to je s vyšším oktanovým číslem. Petr však do něj úmyslně nepřidal svůj „urychlovač“ a zdá se že máme znovu problém.

  Míra si jako první adept za volantem opakovaně stěžoval na slabý výkon motoru až tak, že ho vystřídal Petr. Tatřička má opravdu snad zatím „malý“ problém a musíme ji hodně šetřit. Ztráta výkonu však byla z velké míry zaviněna silným protivětrem z východu a nakonec i nastavením předstihu vyhovujícímu místnímu „kvalitnímu“ benzínu.

  Do Mount Isy jsme se dostali až ke třetí hodině odpolední. Včerejší, dnešní a zítřejší den máme na přejezd do Cairns a snažíme se být neustále v pohybu. I pobyt v Mt. Ise, městě s největším dolem na olovo na světě, jsme zkrátili na minimum, abychom ušetřili čas na vaření večeře pojedli jsme opět v KFC a rychle pokračovali dál.

  Se soumrakem se teplota vzduchu ještě snížila a tatřička se probudila k životu. Najednou uháněla jako kdyby chtěla dohnat denní skluz a skutečně se jí to podařilo. Do 11 hodin měla na tachometru o 768 km víc a o tom se nám přes den ani nezdálo.

  Potkala nás však jedna menší nepříjemnost. Když nás předjížděl jeden ze „silničních vlaků“ s několika přívěsy, brzy se začal zařazovat zpět do našeho jízdního pruhu a poslední přívěs, který navíc začal při vracení kličkovat, nás málem srazil ze silnice. Už několikrát jsem si všiml že poslední „vagón vlaku“ při změně směru silně vybočuje. Řidiči se těžko odhaduje zařazení když má souprava až 70 metrů.

Ten náš řidič měl navíc před sebou plnou čáru a vracel se brzy a moc rychle. Tím se poslední vagón rozkmital když byl ještě na úrovni tatřičky. Seděl jsem na horní palubě na straně do silnice a než jsem stačil Jendu za volantem varovat, dostali jsme bodyček a utrhlo nám to kliku, držák a celé zpětné zrcátko. Naštěstí při hrozícím druhém a větším bodyčeku byl už přívěs před námi. To byla klika, protože ten by nás určitě poslal ze silnice pryč. Petr z toho byl docela hotový a dlouho to rozcházel a docela Jendu seřval. Závěr byl takový, že bychom měli dělat vše pro to, abychom se takovým kolizím vyhnuli i za cenu zastavení na krajnici.

  Večer našli kluci opět fajnové bydlení asi 50 kilometrů před  Richmondem a opět bylo fajnové jenom na chvíli. Udělali jsme s Ivanem pár fotek na věži čerpadla vody poháněné větrnou vrtulí a voda byla super, spaní jsme udělali na stole pod střechou, pofukoval vítr a vůbec to vypadalo na príma noc. Ve spacácích jsme byli okamžitě, jenom Míra opět prováděl „hygošku“ a asi se zalíbil komárům, protože do rána si z nás udělali látku pro šicí stroj. I přes spacáky a prostěradla pod kterými jsme spali nás ošklivě zrychtovali. Za lokální opalování podle Jendy jsme to nemohli brát, protože výraz lokální ztratil v úplné opuchlosti význam.

Připravil František Blahout

Další pokračování (a předešlé díly)  zde

Vzpomínka na Epilog 2005 od Petra Valdy	Vzpomínka na Epilog 2005 od Petra Valdy
Vzpomínka na Epilog 2005 od Petra Valdy	Vzpomínka na Epilog 2005 od Petra Valdy
Zobrazit celou fotogalerii