Do Cairns přes parky Millstream a Mt.Hypipamee. / 6.11.05 /

Opět se dostáváme do míst, která jsou plná národních parků a podle toho bude vypadat i náš další postup. Panuje blbá nálada a po rychlé snídani vyrážíme do národního parku Millstream Falls, kde je k vidění už podle názvu vodopád. Popisovat další z řady vodopádů, který nebyl ničím mimořádný by bylo nošením dříví do lesa.

  V parku u vodopádu se vytvářela i historie Austrálie a v roce 1939 až 1945 zde v průběhu války založily tábor oddíly 7 australské divize. Po celém parku byly patrné zbytky jejich kampování včetně obranných zákopů.  

  Cestou do národního parku Mount Hipipamme jsme se na větrné hůrce zastavili přímo pod několika větrnými generátory a rozproudila se vášnivá diskuze o povolování nebo zakazování větrných elektráren, protože vrtule nad námi vyráběly monotónní a nepříjemný zvuk. Teprve nyní jsme byli schopni posoudit, proč se některé obce v Česku jejich budování brání. Nechtěl bych pod vrtulemi spát.

  V Mt.Hipipamee jsme prohlédli dlouhý a kaskádovitý Dimer Falls a zaujal nás v sousedství kráter vzniklý při výbuchu sopky, kterým si Soptík ukrytý pod povrchem země odfoukl. Kopec vzniklý výbuchem byl o kus dál, ale Soptík vyfoukl průduch končící hluboko v nitru země, který v hloubce 188 metrů pod povrchem vytvořil sifón do kterého natekla voda a zavřela vstup do pekla / to přece bývá v hlubokém podzemí /. Hladina v hloubce 58 metrů pod vyhlídkou a dalších 130 metrů hloubky vody se dalo pouze představit ale vzbuzovalo to obdiv.

Rád bych věděl, jestli pekelníci s vodou nad hlavou z toho neměli depku. Pustit jim tam pořádný šutr, asi by jim to uhasilo pekelný oheň.

  O přítomnosti pekelných mocností svědčil i okolní prales. Tady už přestává jakákoli falešná představa. Skutečně neproniknutelný porost nedával šanci ani Mírově mačetě a ani jsme to raději nezkoušeli. Liány se pnuli ze stromů k zemi kde se párkrát zatočily, rozdvojily, udělali ze sebe rovnou další strom a zase se pnuly do výše. Mohlo to být i obráceně, protože jsme nikdo nedokázali vypozorovat kde je začátek a kde konec.

Na obrovsky vysokých stromech parazitovaly listnaté rostliny a vytvářely na kmenech krásné barevné ozdoby ze svých květů. Hromady jich odumřely a popadaly na zem kde vytvářely vrstvu úrodné půdy a z ní rostla další fauna. Naprosto neproniknutelný prales pro nás civilisty.

  Přes pohoří Great Dividing Range se serpentinami do výše osmi set metrů a devatenácti kilometrovým klesáním se zatáčkami jako na ostrově Elba jsme se dostali na pobřeží Tichého oceánu chráněného před vlnami Velkým bariérovým útesem.

Proč jsem vzpomněl ostrov Elba? Tam jsme v roce 1996 jeli závod Mistrovství Evropy a na jedné z rychlostních zkoušek o délce 10 km jsem napočítal 368 zatáček s převýšením téměř tisíc metrů a nejdelší rovinka / byly maximálně dvě /, měřila padesát metrů. Problém z rychlé změny výšky a námahy z neustálého točení volantu se tehdy projevil u jezdce vystřelujícímu kruhy před očima a nutným zpomalením jízdy.

  Tentokrát jsem za volantem seděl já, s tatřičkou jsme pomalu klesali k pobřeží, brzdili co nejvíc motorem a přesto jsme dojeli k moři bez brzd. Jejich seřízení nás čekalo při plánovaném několikadenním odpočinku v Cairns. Podařilo se nám najít parkoviště pár metrů od moře u promenády The Esplanade, kde tráví australané mnoho volného času povalováním se na trávníku, děláním barbecue a koupáním v bazénu.

  Plavání v moři je zakázané z důvodu výskytu jedovatých sépií, které dokáží člověka ochromit a dokonce i usmrtit. Varovné tabulky upozorňovaly i na výskyt krokodýlů a díky zákazu vstupu do moře se na břehu promenádovalo velké množství ptactva včetně pelikánů.

Z velkého nedostatku volného pohybu a omezeného kontaktu s lidmi jsme se rozprchli do města a teprve navečer jsme si dali sraz v místním baru, kde měli laciné jídlo i pivo. Do té doby  jsme zjišťovali nejlacinější potápění, nakupovali různé cetky pro blízké doma a na promenádě dali i nějaké to pivko. Míra dokázal sehnat šnorchlování už za 60 dolarů a potápění asi kolem stovky. V pět jsme se náhodou srazili na kolonádě a odsouhlasili jsme na návrh jedné z podvodných / možná podvodních / agentur odjezd do Port Douglasu, městečka na severu po pobřeží vzdáleného asi 75 kilometrů. Mají tam ochranné sítě proti sépiím a je možném se koupat i v moři a potápění by tam mohlo být ještě lacinější.

  V šest hodin otvírali bar do kterého jsme chtěli jít na večeři a tak jsme si vystáli frontu jako v socialistickém česku na banány. Opravdu je to tu všechno naopak. Jezdí se vlevo, banánů mají hafo a stojí frontu na pivo. Jenom po hlavách se nechodí. Dokonce na jídlo jsme stáli uvnitř baru frontu u okénka kde se objednalo jídlo a čekalo se ve frontě až ho kuchař udělá. Kdo zaváhal měl smůlu.

Za hodinu se kuchař sebral a šel domů a kdo nestihl zůstal o hladu. Naše závodní kuchyně je proti tomuhle pěti hvězdičkový hotel. V okolí jsou slušné hotely, chodí do nich pouze turisté a oběd pod tisíc korun v nich nelze dostat.