Cooktown, město kapitána Jamese Cooka. /7.11.05 /

  Cesta podél pobřeží byla mnohem zajímavější než vnitrozemím. Pravda, jedeme po asfaltu ale je po čem koukat. Na nejbližší vyhlídce zavelel Míra jako můj spolujezdec k zastavení. Vyhlídka na úrovni moře nás zlákala k návštěvě pláže a při pohledu na obrovské množství pestrobarevných lastur jsem ty nejkrásnější nasbíral domů Kačence. Důvodem k zastávce však bylo něco úplně jiného. Chvíli po tom co se Míra ztratil nám začaly k nohám padat kokosové ořechy a Ivan pro změnu donesl plody manga. A bylo o zábavu postaráno.

Míra se dal do kokosu nejprve nožem který ohnul a potom mačetou. Ivan si na něj vzal rovnou sekeru a jali se z houževnaté vláknité slupky dobývat kokosový ořech. Každý na jedné straně tatřičky a tak jsem měl co běhat, abych mohl nahlas konferovat vývoj zápasu v dobývání kokosového ořechu. Výsledek nebyl vůbec rozhodující a neměl by se vůbec ale oznámit ho musím. Dva jedna ve prospěch mačety..

  Po rozbití skořápky jsme nalámali kokos a celou cestu jsme mlsali. Na parkovišti jsme zjistili, že se tam jezdí na svačinu protože několik dalších turistů prováděli podobné kousky jako my. Ještě před cestou jsme snědli všechna manga s výbornou chutí, ale s plnými zuby nití z dužiny. Až do Port Douglasu bylo hodně práce s vytahováním a špárali jsme se v zubech jako o závod.

  V Port Douglasu jsme si to namířili rovnou na Ellis Beach s koupáním. První starostí bylo potápění a s hrůzou jsme zjistili, že tady jsou dvakrát dražší než v Cairns a že se s nimi nedá o ceně ani smlouvat. Museli jsme zasednout k další veledůležité poradě. Téma byla dvě. Zda se vrátit na potápění do Cairns a zda odjet na Cape York a známou trhačku Telegraph Road.

  S Jendou jsme zakoupili snad nejdražší pivo v plechovce aby se nám dobře rokovalo a jednací síň jsme otevřeli přímo na pláži. Předtím jsme se šli vykoupat do moře za ochranné sítě proti jedovatým medůzám.

  První bod byl vyřešen hned. Po návratu do Cairns bychom museli znovu jet autobusem do Port Douglasu a odtud na nejkrásnější místa korálových útesů. Kluci se rozhodli že raději uvidí to nejlepší i když za víc peněz, než zůstat v Cairns a koukat na pár vybledlých cejnů.

  Druhý bod byl složitější. Na Telegraph Road jsme se opravdu těšili. Dosavadními návštěvami všech parků co jsme potkali jsme nenajeli vůbec nic a problémem je opět čas.

  Před touto poradou jsem si celý den hrál s časovým plánem v opačném směru. Začínal jsem odletem z Perthu a jel jsem v protisměru cesty s předpokládanými zastávkami.

  Míra s Ivanem se vyptali na čas potřebný na Cape York a na stav cesty.

Nebyly to povzbuzující informace. Na severu již nastaly deště a hodně cest je pod vodou a nesjízdné. Na cestu za normálních okolností potřebujeme minimálně 11 dní a to za podmínky naprosté  sjízdnosti cest. Na Cape York a zpátky pojedeme přes dva tisíce kilometrů. Abychom viděli všechno směrem na jih a do Perthu potřebujeme z Cairns vypadnout nejpozději 11. listopadu a dnes máme 7. listopadu. Časově neřešitelný problém.

  Dlouhé přemýšlení co s Cape Yorkem přerušil Ivan s návrhem, co tak jet do Cooktownu. Nejsevernější městečko východního pobřeží poloostrova Cape York je historicky důležitým místem, kde se námořní kapitán James Cook vylodil a nechal opravit poškozenou loď.

Tak tenhle návrh se líbil všem a ještě ve dvě hodiny odpoledne jsme utíkali zaplatit lístky na loď která by nás druhý den ráno odvezla k potápění na korálových útesech. Samou radostí jsme si nespočítali že do Cooktownu je to 245 kilometrů převážně po špatných cestách sjízdných pouze čtyřkolkou a vede podél pobřeží přes hory.

  Při cestě do Cooktownu jsme se zastavili v Daintree National Park,  protože u šipky do národního parku byl namalovaný plavající člověk bez přeškrtnutí a vedle plavající krokodýl pro změnu přeškrtnutý. Mossman Gorge byla vyhlídka na řeku plnou šutrů a mezi nimi jezírko. Už při zastavení na parkovišti se k nám hlásili čeští turisté a tak jsme s nimi dali besedu o krásách Austrálie. Jeník vyrazil bezprostředně za českými turisty a protože cesta k vodě měla hodně odboček, hrál s námi šipkovanou. Na první křižovatce jsme našli první šipku a bylo jasné že nám Jenda napovídá kterým směrem se dát. Šipky ze větviček by australáci vymyslet nemohli, to je naše česká hra.

  Honza už si máchal nohy ve vodě tak jsme za ním také přelezli zábradlí.

  „Voda je báječná i když ze začátku se zdálo že je studená jako sviňa“, vítal nás po moravsku Honza. Známe jeho triky a bez váhání šup do vody. Málem nám to vyrazilo dech a spadly nám plavky z těla jak jsme se zimou scvrkli. Bystřina měla teplotu tak 18°C a na to jsme připraveni nebyli.

  „Já vám to říkal“, povídá Honza a dál si máčí ve vodě napuchnutý palec pravé nohy. A my si mysleli že právě vylezl z vody.

  Kousek za Daintree jsme přijeli k přívozu, kterým jsme se přeplavili i s tatřičkou na druhou stranu řeky. Přívoz byl upevněný na dvou lanech a podle front na obou stranách břehu bylo zřejmé, že je v nepřetržitém provozu. Za 8 dolarů nás převezli a vzápětí jsme se  nějak  zamotali po pár cestách a od toho okamžiku nám nastaly krušné časy.

 Cesta kolem pobřeží vedla přes vysoké hory kterým dominoval Thomton Peak  / 1375 m / a Mt.Hemmant a Mt.Finnigan s výškami kolem 1150 metry. Na šedesáti kilometrech se musela tatřička s Petrem za volantem vyrovnat s klesáním a stoupáním až 22 %. V tu chvíli bylo jasné, že dnešní noc nebude krátká a že se do Cooktownu dostaneme hodně pozdě večer. Stoupání a klesání na tři hory bylo tak příkré, že při sledování kol jsem zaznamenal prokluzování kol po povrchu cesty. Ne že by tatřička klouzala smykem ale vždy se vzorek pneumatiky o pár centimetrů posunul. Kdo zná jízdu ve stoupání s takovým autem potvrdí, že 22% sklon není vůbec přehnaný. Z horní paluby se při překonávání jednoho z mnoha stoupání do ostré serpentiny ozvalo „ještě že má službu za volantem Petr“.

  Největším paradoxem bylo že po několika desítkách kilometrů se najednou objevila značka „Pozor klesání“.  Několik posledních kilometrů jsme jeli už bez přehřátých brzd a jenom Petrovým uměním jsme sjížděli se zařazenou dvojkou bez přetočení motoru.

  Co to teda bylo dosud když teprve teď upozorňují na příkré klesání, honilo se nám hlavou.

A bylo hůř. Na horní palubě jsme už jenom odevzdaně čekali do kterého svahu Petr auto pošle. Srandu jsme si dělali z krátkých odboček, na konci kterých stál vždy silný strom.

  „To budou asi záchranné zóny jako pro nákladní auta u nás doma při dlouhých klesání“.

  „Ale auto bude po nárazu do stromu na šrot a staneme se součástí pralesa“, zněla odpověď.

  „Ale tady na hoře by se to snad přežít dalo“, už bylo odpovědí zavánějící černým humorem.

  „Myslím že Telegraph Road je proti tomuhle brnkačka“, zazněla poslední věta a všichni zabodávali oči do tmy aby alespoň v případě velkého problému napověděli kam vlastně vede klikatá cesta se samými horizonty. Tatřička musí do příkrých svahů nebo z nich kolmo jinak se převrhne. Na horní palubě, kde sedíme ve výšce 160 centimetrů nad zemí je každý náklon o to hrozivější a šikmý nájezd nedělá žaludkům moc dobře.

  Když jsme úspěšně překonali hory a napojili se na asfaltovou cestu, poprvé a snad naposledy jsme Petrovi poděkovali za „záchranu života“. Ten toho měl také dost ale zubil se a poznamenal že se konečně pořádně svezl.

  Do Cooktownu jsme dorazili v půl desáté, natankovali jsme na zpátečních 270 kilometrů a vydali se na kopec Grassy Hill nad městem, kde stojí první queenslandský maják, vysílající dodnes světelné signály. Kapitán James Cook zde musel 18.7. 1770 zastavit a nechat opravit loď Endeavour, poškozenou na korálovém útesu.

  Na kopec vedla cesta podobná té dosavadní a byli jsme rádi že jsme se na něj vyšplhali. Podívali jsme se na svítící maják, baterkou posvítili na pamětní desku a rozhlédli se do tmy. Moc jsme chtěli zůstat do rána a prohlédnout si jedno z památných míst historie Austrálie za světla, ale zaplacená loď na Great Barrier Reef, korálový útes nás donutila pustit se do noci na cestu zpět do přístavu v Port Douglas.

Brzy po třetí hodině ranní jsme po ujetí dnešních 533 kilometrech zalehli nedaleko pláže Ellis Beach, odkud jsme ve dvě hodiny odpoledne vyjížděli.