Tjapukai, aboriginal Cultural Park. / 9.11.05 /

  V 8.45 jsme stáli před recepcí Tjapukai za výpravou Němců. První geniální myšlenka o připojení se k německé výpravě, která už má zaplacené vstupné, vzala za své v okamžiku, kdy jsme zjistili že každý člen výpravy třímá vstupenku v ruce. Třicet dolarů za osobu by sice stálo za pokus, ale výčitky svědomí, že by děti domorodců nemohli do školy, by nám za to nestály. Ani sleva kterou jsme nechtěli zadarmo nebyla možná a tak jsme se rozhodli vydaných 120 dolarů si co nejvíce užít.

  Celá exkurze v kulturním parku začala opravdu impozantně. Posadili nás do kina, ve kterém nás pomocí diaprojektoru půl hodiny školili jak používat poslechových sluchátek. Povídání měli v mnoha jazycích. Ze čtrnácti jazyků z nichž nejexkluzivnější byly svahilština a mandarinština nebyl ani jeden čeština asi proto, že Čechů tu moc nebývá. Nás pět kousků byla rána do zad, se kterou domorodci nepočítali a nestačili se na nás připravit. Další půl hodinu nás nechali sedět jen tak a  prvních deset dolarů už jsme si užili. Sranda byla v tom, že takhle to pokračovalo ještě třikrát. Ale chtěli jsme aboriginály tak to máme.

  Když už se konečně program rozjel, nebylo to špatné. V prvním kinosále jsme na plátně sledovali život aboriginálů při osídlování Austrálie, masakry býlími kolonizátory a jejich zásah do dosud neporušené přírody. V druhém promítacím sále už zkombinovali promítání s živými vstupy, které vyprávěli o kultuře a náboženství a o jejich životě v přírodě. Převážná většina přírodních jevů byla domorodci vysvětlována nadpřirozenými jevy a bytostmi. Posvátný had spící pod horou Uluru byl nejpoužívanějším tématem.

  Pak už jsme se přesunuli do přírodního amfiteátru, kde nám pět velice civilizovaných domorodců s mikrofony zazpívalo jednu písničku s náboženskými motivy a předvedli několik tanečků představujících život ptáků a zvířat v přírodě a jejich lov. Zajímavé bylo rozdělávání ohně a skutečně se jim podařilo pomocí dvou dřívek rozdělat oheň za třicet vteřin. Já mám honičku to zvládnout se sirkami a pokud nepoužili nějakou chemikálii tak jsou fakt dobří.

  Poslední část byla pro nás nejzajímavější, protože jsme se do ní mohli aktivně zapojit. Nejprve jsme si vyzkoušeli házení oštěpů s „urychlovačem“. Říkali jsme tak klacku s hrotem, do kterého se oštěp zasadil a po vrhnutí oštěpu se urychlovačem let ještě zrychlil. Nikdo se stejně netrefil, ani domorodec. Kdo si myslí že trefit se je normální tak se hodně plete. Úspěšnost lovu zvířat v přírodě byla opravdu otázkou náhody.

  Další disciplína v hodu bumerangem byla nejenom dobrým sportovním výkonem pokud se vám nepodařilo přizabít některého z návštěvníků, ale i docela humornou zábavou. Návštěvníci byli chránění sítěmi, takže o přizabití se moc mluvit nedalo ale bumerang je při svém letu pěkně ostrý a nebezpečný pacholek. Někteří jedinci ho dokázali zaseknout metr před sebe, jiní jako Petr ho vyslali i třicet metrů do výšky. Jemu se ale jako zázrakem málem vrátil. 

  Na konci prohlídky v místním shopu, přes který museli všichni návštěvníci projít jsem zakoupil CD s domorodými nahrávkami, při kterých foukají do dutého klacku, a doma si je v klidu poslechnu.

  V poledne jsme odjížděli zpět do Cairns a po Cpt. Cook Hwy na které při vjezdu do Cairns dominuje postava Jamese Cooka v nadživotní velikosti / asi třikrát /, konečně na jih do Townsville.

  Celá naše dosavadní cesta pobřežím je lemována třtinovými poli. Oblast kolem Cairns je známá pěstováním cukrové třtiny, které se ve vlhkém tropickém podnebí daří a je na ní závislý život všech farmářů v oblasti. Ke svážení třtiny z polí se vyžívá úzkorozchodné trati, po které se v drátěných vagónech určených pouze pro třtinu přepravují nasekané třtinové stvoly pomocí malých dálkově řízených dieslových mašinek do přístavu Port of Lucinda, kde se nakládají na loď a odváží do největší rafinerie cukru ve Victoria Mill.

  Po pobřeží jsme se dostali až do Inghamu ve kterém jsme odbočili na západ do Lumholtz National Park k vodopádu Wallaman Falls. Výška nejvyššího vodopádu austráliese různí a z původních 305 metrů zůstalo 268 metrů. I přesto byla výška úchvatná, jenom jsme nedohlédli na dno kvůli večernímu soumraku. Čáru přes časový rozpočet nám udělalo posledních deset kilometrů na kterých jsme vystoupali od moře až do výšky  šesti set metrů. Hodinová jízda do strmého stoupání zapříčinila rozhodnutí, kterým jsme museli odjezd posunout do zítřejších poledních hodin.

 Na procházku k vodopádu a pořízení fotek a záběrů by mělo dopoledne stačit. Před setměním jsme se stihli nad vodopádem vykoupat a Ivana, který se nám ztratil a šel do jiného rybníka málem pokousaly želvy. Při opět velice ostré Ivanově večeři / asi proto ostré, aby zdramatizoval svůj zážitek / jsme rozebrali „nebezpečnost“ celé akce, nafoukli jsme ji do obrovských rozměrů a málem jsme z toho nemohli usnout.

  Po včerejším rekordu, kdy jsme ujeli „celých“ 97 kilometrů bylo dnešních 311 docela úspěchem. Jsme však hodně daleko za časovým plánem způsobeným i tím, že máme za sebou místo 6000 km už 11000 km. Někteří jedinci začínají být silně netrpěliví. Vytvářili se dvě skupiny, kdy jedna navrhuje urychlit přesuny a druhá nechce přijít o přírodní pozoruhodnosti s tím, že je hromada času.

Ještě dnes stres není, ale blíží se nejzazší datumy z plánu, podle kterého musíme opouštět jednotlivá místa. A plán je počítaný bez jakékoli rezervy na případná zdržení.