Wallaman  Falls, nejvyšší vodopád v Austrálii. / 10.11.05 /

  Včera večer jsme se vykoupali v jezírku nad vodopádem a dnes ráno jdeme k jezírku o 268 metrů pod vodopád. Jenda narazil na hlavu pravý australský klobouk za sedmdesát dolarů a asi se mu v tom vedru zdrcnul protože za chvíli říká:

 „Mám ho tak pevně, až mi vytlačuje z hlavy myšlenky“.

  Dvoukilometrový sestup k jezírku provázela zajímavá věc. Okolí vodopádu včetně campu ve kterém jsme přenocovali je v nadmořské výšce 600 metrů. Stromy a rostliny zde byly opět řídké a vysušené sluncem. Asi ve třetině sestupu se najednou před námi objevila zelená zeď deštného pralesa a vstoupili jsme do bujné vegetace. Možná změnou výšky a nepřístupu slunečních paprsků došlo k náhlé změně ze stepního pásma na deštné pásmo.

 Čvachtalové Míra a Ivan zkonstatovali že voda je velmi studená a rozbíjením se o skálu a padáním z velké výšky se z ní stávají drobné jehličky, které nepříjemně při dopadu na kůži píchají. Voda musela vychladnout pádem do neprohřáté skalní rozsedliny protože v horním jezírku byla teplá. Tentokrát se všichni rozprchli a návrat k autu si každý prožil sám při sledování mnoha druhů ptáků, ještěrek a rostlin.

 Krásné pláže a přístav jachet nad nímž jsou ve svahu kopce postaveny apartmány pro turisty jsou obsazeny převážně mladými lidmi a už dávno zde nepanuje klid.

  Než jsme se však do Airlie Beach dostali, potrápila nás tatřička. Motor odmítal jet na plný výkon a Petr oznámil, že podpálenými ventily utíkají koníci pryč a dokonce  prý někde ztratily nějaké tlaky. Začali jsme je s ostatními hledat kolem auta a dostali jsme vyhubováno že si děláme srandičky a že tlaky se ztratily z válců.

  „A to si nepamatuješ, kams je dal?“, ptám se Petra.

  Do toho Jenda oznámil: „Máte štěstí že jdu právě kolem a tak vám to opravím“.

  Petr mávnul rukou cosi zamumlal a šel pumpovat tlaky zpět do válců.