Na nejjižnější cíp západního pobřeží Austrálie, do města Albany. / 30.11.05 /

  Opět jsem celou noc nespal. Míra na mě několikrát mlaskal a Ivan mě při mých výmluvách docela potopil. V noci si šel odlehčit a jak prý stál u zadního rohu tatřičky slyší hluboké vrčení. Prý si myslel že se na něj hrne nějaký medvěd a pak si uvědomil že zvuky vychází z pod plachty auta.

Určitě se na mě domluvili protože já tvrdím, že jsem díky kousajícím komárům oka nezamhouřil. Slyšel jsem první noční deštík, při kterém se všichni začali stěhovat pod auto, jak se při druhém stěhuje Jenda na své bidlo v autě, jak Míra nemůže dospat a vrtí se jak čamrda, jak kolem nás projelo auto příkopem aby nepřejelo Ivana a trnul jsem jestli neuslyším křupnutí kostí nebo sténání přejetého chlapa.

  Dobrá snídaně ze včerejších zbytků se nekonala protože ještě stále nemáme nakoupeno a ani čaj si nemůžeme uvařit protože musíme přepustit plyn do bomby na vaření. To však můžeme udělat až po zahřátí lahve, z které budeme plyn přepouštět. Kde vzít teplo v takové zimě?  Mokré spacáky jsme naházeli do auta, vrátili se do města a našli pekárničku s bufetem. Kafe s buchtami byly jako od maminky a jediný Petr si nedal sladké, ale kus pizzy.

  Dopoledne jsme věnovali internetu, čištění vnitřku auta kde se nám nahromadil písek z několika pláží, utratili jsme poslední peníze za benzín a zásoby potravin.

  „Pokud nebudeme nenažraní a nesníme to všechno dneska, máme zásoby tak na tři až čtyři dny. Pak už bychom měli být v Perthu a do odletu Cathey Pacifik to nějak vydržíme. Letecká společnost nás hlady umřít nenechá“, nechal se slyšet Ivan.

  „Dosud jsme vždycky snědli zásoby už první den tak proč si myslíš že to bude dnes jinak“, ptám se ho.

  „Máte scvrklé žaludky a já to sám všechno nesním“, odpověděl.

  To byl docela pádný argument pro dalších pár dní, v kterých bychom hlady umřít neměli. Do toho volal Mário že už se na nás v Perthu těší a že nás zve Jéňa Mařík na párty před naším odletem.

  Petr přišel s nápadem, že se musí seřídit ventily a vyměnit simering na předním kole. Po výborném Napoleonu, který se ještě vešel do nákupní ceny potravin nikdo takové nutnosti nevěřil a odsunuli jsme „nepodstatné“ věci na později. Petr to docela vzal a i když se celou expedici tváří jako abstinent i on si „hrkl“ a uznal že oprava může počkat. Možná vlivem Napoleona ale určitě vlivem deště, který mu moc šancí na příjemné vyměnění ložiska nedával od svého záměru upustil a uznal že z deště je nejlepší odjet.

  Ozval se nám i Standa Korytář který naší cestu celkem prožívá a po mobilu se snaží komunikovat. Posledních pár dnů jsme byli mimo dosah  mobilních telefonů a když jsem mu ho zvedl, cítil jsem z jeho hlasu že měl starost. Ví o problémech s tatřičkou a z nedostatku informací byl nějaký špatný. Máme z toho dobrý pocit že nás jako anděl strážný v těžkých chvílích pohlídá. Popřáli jsme jemu a Lidce hezký den, poděkovali za starost a rozloučili se.  

  V městečku Jarramungup jsme zastavili k přípravě večeře a plánované opravě tatřičky. S Ivanem jsme zapřísáhle trvali na tom, že si tentokrát všechno nesežereme a necháme něco „na pak“. Úspěšně jsme přepustili z láhve plyn a když byla bomba rozžhavená, volal Ivan schovaný za  rohem na kluky.

  „Nebojte se, nebouchne. Franta doma topí plynem tak to zná“.

  Usmažili jsme zbytky z včerejší večeře jako předjídlo / kuře s nádivkou a hranolky co jsme už nemohli Mírou / a jako hlavní chod udělali „tortelíny“ s omáčkou.

  Klukům se asi za dvě hodiny podařilo vyměnit simering na předním kole a nastavit nenastavitelné ventily a po South Coast Hwy jsme pokračovali směrem na Albany.

  Když jsem pozdě večer točil volantem, všiml jsem si další zvláštnosti v jihozápadní Austrálii. Značnou část zatáček mají klopenou. A ne jenom trochu.

Tatřička nejede moc rychle a proto na ní v klopenkách nepůsobí dostředivá síla. Všichni se v autě na horní palubě vykláníme proti směru zatáčky jako na motorce. Ti dole se zase bojí abychom se nepřekotili dovnitř zatáčky protože, je tatřička vysoká. Tak hrozné, jak to popisuji, to sice není, ale určitě je to pro nás nezvyklé.

  Asi sto kilometrů od Albany jsme odbočili k jakési farmě a kus od hlavní silnice, aby nás nebudily projíždějící kamióny, jsme zalehli. Kluci si poprvé po včerejší deštné noci a dnešnímu propršenému dni roztáhli plachtu proti dešti a udělali si pod předkem tatřičky fajnovou ložnici. Petr vzdal spaní pod širákem a ustlal si s námi v autě. Opět otřesné chrápání ozývající se v noci z auta svedl bez mrknutí oka na mě.

Připravil František Blahout

Další pokračování (a předešlé díly)  zde

Foto: Mirek Jančík

Expedice Austrálie 2005, západ slunce	Expedice Austrálie 2005, Údolí malých palem
Expedice Austrálie 2005, Tygří hory	Expedice Austrálie 2005, národní park
Zobrazit celou fotogalerii