Přístav Albany. / 1.12.05 /

  Vzbudilo nás opět chladné počasí. Připravoval jsem horký čaj jen tak v trenýrkách, všichni na mě koukali ze spacáků a tvrdili že jsem se zbláznil. Noc byla opravdu stejně jako několik posledních dní chladná a kluci byli ze svých tropických spacáků po ránu ještě vymrzlí. Venku už bylo tepleji než ve spacácích a nemohli pochopit že během hodiny, co na mě čučeli se díky rychle vycházejícímu slunci výrazně oteplilo a jak předpovídal Mário, vypadá to opět na tropická vedra.

  Vzápětí u nás zastavil malý náklaďák, z okénka vykoukl děda, zeptal se jestli se nám dobře spalo a že tu ještě dosud nikoho kempovat neviděl. Dali jsme se s ním do řeči protože vypadal přívětivě i když musel být tak o deset let starší jak lucifer. Asi proto napadlo Jendu že už musí být v Austrálii od doby osídlování a zeptal se ho za co „seděl“. / nezapomínejme že Austrálie byla osídlována trestanci/. Úsměv zmrzl dědovi na tváři, řekl že se ještě uvidíme a s hrabajícími zadními koly náklaďáčku se vzdálil.

  Petr ještě něco kutil pod autem, rychle jsem dodělal snídani a nenápadně naznačoval abychom vypadli, že by děda mohl chtít poplatek za kempování. Za chvíli se začaly sjíždět další vozy směrem k farmě ale v ani jednom děda nebyl.

  „Je to horší než si myslíš“, povídá Jenda. „Svolává známé že si mohou u něj na farmě zastřílet“.

  „Žádnou bránou jsem večer neprojížděl a žádná světla na dohled nebyla abych se mohl jet zeptat“, říkám mu.

  „Vezmi si pevnou obuv ať můžeš kličkovat a nemluv“, povídal při zavazování tkaniček od vysokých bot s hlubokým vzorkem. Raději jsme rychle naskákali do auta a zmizeli než z farmy vyrazí rojnice lovců s flintami.

  Už při jízdě nás jako první zaujalo pohoří Stirling Range, které se táhlo severně podél South Coast Hwy. Nejvyšší hora Bluff  Knoll se tyčí do výšky 1073 metrů a při pohledu od jihu tvoří její vrcholek kopuli připomínající hvězdnou observatoř a z okolní roviny celé pohoří majestátně vyčnívalo.

V Albany jsme pouze dotankovali, poslali domů internetem další zážitky a prohlédli v přístavu historickou plachetnici z počátků mořeplavby. Více nás však zajímalo okolí Albany a nedaleké muzeum velryb. Nejprve jsme prohlédli v národním parku Torndirrup maják a nedaleké útesy o které se rozbíjely příbojové vlny do výšky několika desítek metrů.

Proto jsme se k muzeu dostali až v půl páté. V pět zavírali a prohlídka trvá 2 hodiny. Po krátké poradě, na které se domluvil další časový harmonogram na poslední dny se rozhodlo o přespání nedaleko muzea a jeho návštěvě druhý den ráno.

  Na noc jsme si našli barbecue s hezkým spaním u moře. Míra s Jendou vyrazili na lov ryb a jak tak seděli na skále jak „moj s mojou“, moc jim to slušelo. Byli hodně daleko a ani jsme je moc nesledovali zaneprázdněni přípravou na večeři. Za chvíli se Jenda zvedl a šel k nám, v ruce tašku a v ní rybu. Radostně jsme poskakovali po břehu a těšili se že konečně sníme ulovenou rybu.

 Jak se Jenda blížil všimli jsme si, že taška je nějaká průhledná a moc pravidelně zaoblená. Sklaplo nám když došel až k nám. Nabral totiž do igelitky vodu aby to vypadalo že nese rybu a když nám hodil k nohám tašku s vodou, jenom se uchechtával.

  Barbecue měl Ivan už pěkně rozpálené a jako náhradu za ryby zvolil mexickou kuchyni. To byla palba jak u Verdunu. Kukuřičné placky s kuřecím masem a zeleninou jsme museli jíst u zábradlí nad mořem. Nějak se nám nedařilo v kukuřičné placce nádivku udržet a popadanými zbytky jsme lákali ryby na zítřejší případný lov. Pochybuji že mají rády kořeněné protože pár otrávených plavalo za chvíli břichem nahoru. Ivánek kořením rozhodně nešetří a to již celou cestu a občas si ráno v křoví pobrečíme.

  Kluci si po večeři rozdělali lahvičku červeného vína a zatímco jsem si četl napínavou knížku hodnotili laciný „rybízák“, vzpomínali na naše výborné „jabčáky“ litr za osm korun a zcela logicky přešli na  politiku. Aby nemuseli víno upíjet z láhve, zabavili jediné dvě skleničky co v autě máme / jednu si donesl Petr a druhou jsme schovali po snědení hořčice/.

Na další dva zbyly plastové hrníčky. Jenda rozléval s utěrkou na předloktí, dával očichávat špunt a ochutnávat zda zvolené víno vyhovuje a tvářil se jako číšník v „Pupu“. Jako kdyby měl nějaké jiné. Při rozlévání do skleniček a plastových hrnků poznamenal: „Pouze Mooser a Fatra Napajedla dělají tak hezký color“.

Expedice Austrálie 2005, západ slunce	Expedice Austrálie 2005, Údolí malých palem
Expedice Austrálie 2005, Tygří hory	Expedice Austrálie 2005, národní park
Zobrazit celou fotogalerii