Whales World /velrybí svět/ a Halley of  the Giants /údolí obrů/. / 2.12.05 /

  Tentokrát jsme spali na zakázaném místě kde se nesmělo kempovat ale protože jsme uléhali pozdě v noci, doufali jsme, že nás nikdo nepřijde pokutovat. Obrovskou ceduli s výší pokuty 400 dolarů jsme měli hned vedle auta a po vypití jedné lahvičky červeného to kluci úplně vypustili. Přesto v noci otravovala dvě auta, jedno s opilci, kteří na nás cosi pokřikovali a nad ránem si druhé auto dovezlo člun a posádka vozu s ním odjela na moře za lovem.

Všichni tu chytají ryby , jenom nám se stále nějak nedaří. Naši lovci se zatím stále vymlouvají na špatnou výbavu, sundavají a zase nandavají jediné olůvko co mají a střídavě navazují třpytku nebo jenom trojháček ze třpytky. Všechno marné.

  Dnes poprvé jsme tatřičku nenastartovali. Pravděpodobně jsou sedla ventilů již v takovém stavu, že k vyplachování směsi dochází dřív než zapálí svíčka. Než se všechno ohřeje, roztáhne a začne těsnit, motor nefunguje. Nepomáhá ani vymezení vůle ventilů protože vymezovat není kam. Po několikerém roztlačení z kopce se přece jenom podařilo motor rozchodit.  

  Snídáme opět opečený chléb s čajem a po deváté odjíždíme zpátky k muzeu velryb nedaleko Albany na poloostrov Bold Head. V deset začala prohlídka velrybářské lodi Cheines IV a bývalého závodu na zpracování velryb. Ten svojí činnost ukončil v roce 1979. V současné době je už v Austrálii a na celém světě lov velryb zakázaný, pouze Japonci a Norové ho nerespektují. Původní objekt závodu vznikl již v roce 1939 a veškeré původní zařízení se dochovalo a slouží dnes jako muzeum.

  Velrybářská loď Cheines IV nás zaujala po technické stránce. Stroje a mechanismy pro lov velryb vážících i desítky tun byly chytře vymyšlené. Obdivuhodné bylo i samotné harpunové dělo na přídi lodi. Největší  exemplář modré velryby  / po našem plejtvák obrovský /, o kterém průvodce mluvil, měřil 34 metrů a byl velikostí srovnatelný s dopravním letadlem a váhově se čtyřiceti slony. Ten už uměl s lodí na parní pohon pořádně zamávat a při pohledu na soustavu kladek a odpružení proti trhnutí velryby jsem si vzpomněl na Ivana, který v loňském roce při plavbě přes Atlantik také po utržení několika vlasců podobný systém vymýšlel a s úspěchem ulovil víc jak metrovou Barracudu.

  Prohlídku vlastního závodu na zpracování velryb jsme začali u parního stroje z potopené lodi Cheines III. Vysloužilé lodě se v Austrálii potápějí na dno moře a některé se dokonce využívají jako atrakce pro potápěčské výpravy. I nedaleko velrybářského závodu byl v roce 2001 potopen bývalý vojenský křižník, jehož špička radiového stěžně vyčuhovala nad hladinu moře.

  Mimo technického vybavení s výkladem jak se olej pro mazání motorů a vedlejší produkt moučka na hnojení z velryb získával, jsme v obrovských tancích na olej přebudovaných na promítací sály, sledovali filmy z podmořského života velryb a žraloků i v systému třírozměrného vidění /3D/.

  V jedné z hal jsme ještě shlédli kostry delfínů a velryb z nichž nejdelší měřila 22 metrů. Obrovské kosti dolních čelistí dosahovaly délky 6 metrů. Jenom pro zajímavost na 700 tun velrybího oleje se spotřebovalo 100 velryb.

  Přejezd do národního parku Walpole-Normalup do údolí obrů trval sotva hodinu. Velkou částí údolí s obrovskými eukalyptovými stromy karri a tingle, jejichž výška dosahuje až 84 metrů, vede vysoká kovová konstrukce s lávkou mezi korunami stromů  ve výši až 40 metrů. Přesto že byl tabulkami omezen počet návštěvníků jak na lávce tak na plošinách spojující jednotlivé lávky, hned nás napadlo je rozhoupat. Byl jsem hodně vpředu před klukama a když jsem se po houpající lávce dopotácel na další plošinu, stál na ní zaklesnutý do zábradlí jakýsi turista a česky na mě povídá.

  „To už jste druhý z Chrámu chmele a piva“. Měl jsem na sobě totiž triko s logem žatecké organizace na podporu cestovního ruchu.

  „Kdo je ten druhý?“, ptám se a podávám mu ruku.

  „Ty jsi Blahout ze Žatce a já tě znám jako kluka“.

  Málem jsem si sedl na zadek.

  „Já jsem Čermák ze Žatce a četl jsem o vaší expedici v novinách“, uculuje se.

  „To je náhoda když se potkají dva žatečáci v Austrálii v údolí obrů čtyřicet metrů nad zemí“, smějeme se oba, nebo spíš všichni tři protože vzápětí přišel jeho syn s kterým cestují již měsíc po západní Austrálii.

  Po South Western Hwy jsme se z Walpoole vydali na sever k Bridgetownu ale po sto kilometrech jsme odbočili do Pambertonu  na další obrovské stromy s vyhlídkami. Lezení po stromech do výšky skoro sto metrů si nemůžeme nechat ujít. Dost dlouho jsme hledali spaní kde bychom mohli tatřičku postavit z kopce. Dnešní ranní roztlačování jsme si nechtěli zopakovat. Ze včerejšího máme natažené svaly na nohách a sotva vylezeme na horní palubu.