Ochutnávka vín v Margaret River. / 3.12.05 /

  Už třetí den nás pronásleduje nepřízeň počasí a také dnes v noci pršelo. Než jsme stačili dovařit čaj začalo opět dost silně pršet a snídani jsme omezili na chleba s máslem a solí. Petr se nechal slyšet, že naše expedice je ta nejhladovější jakou vůbec zažil.

  „To jíme tak moc?“, ptá se Míra.

  „To ne, ale pořád trpíme hlady. Na jiných expedicích jsme se třikrát denně přecpávali a na téhle se dvakrát denně nanejvýš doléváme čajem“.

  „Hlad ještě nikomu neublížil a že by na vás bylo vidět, že hubnete, to teda není“, přidávám se.

  Když jsme chtěli vyrazit, opakoval se včerejší problém se startováním pouze s tím rozdílem, že startér sice motorem točil, ale ten neměl ani snahu naskočit. Ani tlačení a puštění z kopce nepomohlo a museli nastoupit mechanici. Po chvíli šťourání se v motoru náznak zapalování směsy byl, ale stejně si tatřička žije svým vlastním životem a naše domluvy nedbá. Teprve když jsme ji pustili z pořádného kopce, dala si říci. Když už i Ivan s Mírou řekli že raději pojedeme přímo do Perthu, tak to už je situace vážná. S úžasem jsme koukali na Petra, který dosud pospíchal do Perthu a najednou se postavil proti změně včera naplánované trasy.  

  Obrovské eukalypty pokračují i v dalším Warren parku. V něm stojí vysoký Gloucester Tree, na který je možno po schodech z roxorů vystoupit do výšky 61 metrů. Původně sloužila rozhledna jako pozorovatelna, z které hlásil hlídač v suchých obdobích požáry. Nyní vidí turisté z vyhlídky les do okruhu 10 kilometrů. Požáry musely být vidět na vzdálenost několika desítek kilometrů.

  Pod stromem už čekali další návštěvníci, protože provoz v obou směrech není možný a tak jsme se vydali na sestup. Kousek nad zemí na nás spustili opět Češi jestli jsme ze shora viděli perníkovou chaloupku. Tři jihočeši z Tábora už také měsíc cestují po Austrálii, ještě před sebou mají čtrnáct dní a jak jsme na sebe při sestupu hulákali, poznali rodnou řeč a dobírali si nás. Teď už prý vědí jak to nahoře vypadá a už tam lézt nemusí.

  V okolí stromů létalo velké množství barevných papoušků a když kluci donesli chleba, sedali si nám na ruce, na hlavy a klukům na klobouky a nechali se krmit. Nafotili jsme hezké snímky, na kterých nám papoušci berou chleba rovnou z pusy. Další vysoký eucalyptus diversicolor s názvem Bicentennial Tree, tentokrát s vyhlídkou ve výšce 75 metrů, jsme na doporučení jihočechů našli o pár kilometrů dál směrem na Northcliffe. Vyhlídka byla sice o pár metrů výš, ale nic než les jsme opět neviděli.

  Po Vasse Hwy jsme pak pokračovali směrem na Nannup a po odbočení na Stewart Road pokračovali do Margaret River na ochutnávku vína a dál do Busseltonu na zítřejší ranní potápění. Cestou se nám podařilo nechtěně přejet hada dlouhého metr a půl a byl to náš první ulovený had.

  Před městečkem Margaret River jsme z Bussel Hwy odbočili do vinného sklípku Serventy Organic Wines. Měli otevřeno do pěti hodin a ke sklípku jsme odbočovali ve tři čtvrtě na pět a doufali jsme že stihneme otvírací dobu. Po pár kilometrech jsme za pět minut pět otvírali dveře sklípku. S manžely vlastnící sklípek jsme se nejprve dali do hovoru, poptali se co jsme zač a začali nám nalévat na ochutnání úplně přírodní suchá vína bez jakýchkoli přísad. Dělali jsme znalce, čuchali k vínu, převalovali ho v ústech, prohlíželi ho proti světlu a při každém novém druhu vyplachovali skleničky vodou.

Chtěli jsme i tu vodu pít ale znalec Míra nás toho vyvaroval a řekl ať neděláme burany. Taková škoda těch zbytků. Všechno pochopitelně proto, abychom se mohli napít zadarmo. Vraceli jsme se k původním vínům, pak zase k novým druhům, vesele nám ubíhal čas a za chvíli jsme už měli náladičku. Občas jeden z nás vybral lahvičku že si jí jako koupí a protože nás bylo pět a při koupení tří lahví byla sleva 8 dolarů což byl kauf, poseděli a povybírali jsme docela dlouho. 

Nakonec jsme nashromáždili docela slušnou sbírku a byla toho celá bedna. Pouze těch nejlacinějších druhů, jenom Jenda vybral ty nejdražší. Pochopitelně omylem. Ostatní nejprve zjistili cenu a u těch nejnižších jsme se olizovali a chválili výbornou chuť vína.

Opravdu srdečně se s námi manželé rozloučili a když už jsem lezl za volant, napadlo mě jednu láhev otevřít na cestu. Základní chybou naší expedice bylo, že jsme celou dobu neměli vývrtku. Jako kdybychom byli abstinenti. Když majitel sklípku, který nás šel k autu doprovodit viděl, jak zatínám do špuntu nehet, vzal mi flašku z ruky. Odešel zpátky do sklípku a za chvíli se vracel se dvěmi lahvemi ale ani jedna nebyla otevřená. Podal mi obě a řekl že je rád že jsme se zastavili a protože jsme udělali dobrý obchod, dal mi tu druhou zadarmo. K tomu vytáhl vývrtku a věnoval nám ji.

  Po výborné klokaní večeři jsme pokračovali v otvírání lahví a zcela plánovaně degustace pokračovala dlouho do noci. Jenda opět vymyslel další ze svých geniálních nápadů.

  „Abychom ráno nastartovali auto, bude vždy jeden z nás držet službu a aby tatřička nevystydla, po hodině se bude startovat“.

  „Jasně, zítra už jedem do Perthu a jednu noc to vydržíme“, naletěl jsem mu.

  „Službu začneme podle abecedy a budeme se střídat po dnech“, pokračoval.

  „To teda ne, já myslel že každou hodinu bude vstávat někdo jiný. Takhle bych měl službu jenom já a zítra končíme“, protestuji.

  „No právě“, ukončil debatu a přešlo se na důležitější téma.