Poslední den cesty do Perthu. / 4.12.05 /

  Ranní probuzení bylo pro všechny bolestivé. Všem nám hrozně hučelo v hlavě ale na štěstí jsme po chvíli zjistili že to je sekačka, kterou si hráči „lawn bowlingu“ hned vedle auta sekají trávník.V Austrálii se hraje „lawn bowling“ jako na ledě curling /metaná/ a povrch trávy musí být naprosto rovný a uválený.

  Snídani připravoval Ivan velice poctivě, aby se nám nezvedl už ze včerejška nadzvednutý žaludek. Vejce se slaninou se povedly a jenom kávu zaléval Jenda a pochvaloval si jak se mu povedla.

  Za hodinku už jsme dráždili tatřičku která si tentokrát nedala vůbec říci a ještě k tomu odešel startér. Po dlouhém roztlačování jsme museli sehnat auto na roztažení, protože svaly na nohou po neustálém tlačení bolí stále víc. Dva mladé kluky s prťavým autíčkem jsme museli odmítnout, protože to sotva uvezlo je dva.

 Jeden postarší hráč bowlingu nás chvíli sledoval a pak se sám nabídl a zaběhl domů pro čtyřkolového Holena Safari a zapřáhl tatřičku. Stáli jsme na silnici a koukali jak nám tatřička s Petrem za volantem mizí v dáli. Tak rychle snad ještě nikdy nejela jak na laně za Holdenem.

  Po půlhodince jízdy Ivan zastavuje a divíme se tak brzkému střídání.

  „Mazej zpátky, domů tě ještě nepustíme“, povídá Jenda.

  Ten však hledá toaletní papír a při úprku do buše volá.

  „Maryšo, odkud bylo kafe, ze spolku nebo od žida?“

  „Od žida, od žida, ve spolku už bylo zavřeno“, odpovídá Jenda.

  „Že já kráva nepočkala až otevřou, co když to nepřežije a nebude mít kdo řídit“, přibarvuje historku z české litertury.

  Už ráno bylo jasné že z plánu na dnešní den nebude nic. Z plánovaného potápění nic nebude a protože prší jako z konve zrušili jsme i návštěvu jeskyní u Yallingupu. Po Western Hwy jsme zamířili přes Bunbury a Mandurah rovnou do Perthu vzdáleného 250 kilometrů. Kolem páté večer bychom se měli hlásit u Mária Truhelky který už na nás čeká.

  Řítili jsme se mlčky s Jendou na sedadle spolujezdce šílenou třicetikilometrovou rychlostí kolem prvního ukazatele na Perth a každý si v duchu promítá celou cestu po Austrálii. Jenda najednou povídá.

  „Nikam nespěcháme, kolego. Je čas, máme přece placenou dovolenou“.

  „A dobře placenou, vždyť nás každého stála pěkný balík“, odpovídám mu a zpomaluji abychom si poslední kilometry užili.

   Když jsme se po pár hodinách potkali na horní palubě, ptám se Jendy co to tam vyvádí. Koukal přes Mírův foťák na roli fajnového toaletního papíru s vytlačeným dekorem.

  „Fotím mu kytičky aby měl svoji sbírku květin z Austrálie úplnou“.

  Nikde jsme se moc nezastavovali protože auto nestartuje už ani když je motor teplý. Startér se také rozhodl protestovat a po rozebrání startéru a jeho opravě povídá Petr Jendovi aby připojil baterii a zkusil nastartovat.

  „No jo, ale co budeme dělat když to náhodou nastartuje? To je ale blbost, že jo“.

  Tak takovým suchým humorem se bavíme poslední dny.

  Petr neustále vyhlížel ukazatel směru na Perth, na kterém by byla vzdálenost 100 km.

  „Magickou vzdálenost si musím vyfotit“, neustále připomínal.

  Podařilo se mu to až na 76 kilometru a byl z toho velice nešťastný.

  „No tak já si to na kameře digitálně upravím“, povídá nakonec.

  Odpoledne po čtvrté hodině jsme po dlouhém ježdění po Perthu našli ty správné koleje, které vedou Máriovi za barákem a po nich jsme ho konečně našli. Do té doby asi desetkrát jsem slyšel slova: „Tak tady je to stoprocentně“.

  U Truhelků nás opět přivítali jako vlastní, Táňa udělala výborný slovenský teplý bramborový salát a my jsme na oplátku udělali na barbecue skopové. Při večeři a po přípitku pravou moravskou slivovicí jsme dlouho do noci povídali o zážitcích z cesty a jako obvykle i Mário přidal několik svých historek. Dokonce vytáhl knihu „Austrálie /do/ duše kontinentu“ od  Vlastimila Tichého z roku 2004, ve které jsme našli mnoho tématicky podobných fotografií a mnoho navštívených míst se shodovalo.

  Přišel nás pozdravit Maríno, nabídl nám spaní u něho doma a samou radostí jsme s ním šli obdivovat jeho špičkové motorové modely aut. Vcelku brzy jsme zalehli a v pět ráno jsme se s Mírou stěhovali do tatřičky, protože tvrdá podlaha nám nevyhovovala a do rána jsme nezamhouřili oko. V tatřičce jsme spali jako mimina a podařilo se nás vzbudit až po půl deváté. Doma si budeme muset na spaní vyrobit vysutá lůžka a plachtu nad sebe. Tatřička nám bude chybět.  

Připravil František Blahout

Předešlé díly  zde

Foto: Mirek Jančík

Expedice Austrálie 2005, západ slunce	Expedice Austrálie 2005, Údolí malých palem
Expedice Austrálie 2005, Tygří hory	Expedice Austrálie 2005, národní park
Zobrazit celou fotogalerii