Z Lisabonu aneb Zápisky dakarákovy I.

Tak tenhle výlet stál opravdu za to! Po absolvování zájezdu na Dakar 2004 a neúspěšném mediálním přemlouvání všech lenochů i na těchto stránkách, aby se s námi vypravili do Barcelony, jsem na skupinové akce rezignoval a vydal se za Dakarem na vlastní pěst. Realita ukázala, jak skvělý to byl nápad. Můj spolucestující Filip Procházka kdysi z těchto cest přinášel pár postřehů, tak teď já zkusím dát „do placu“ pár těch svých já...

Navenek jsem akci prezentoval jako „letenku mám a zbytek se prostě nějak stane.“ Jenže já na náhodu nejedu v práci ani v životě a vše bylo ve skutečnosti důkladně naplánováno, zorganizováno a domluveno. I když – bez pomoci některých dobrých lidí, kterým se hned na úvod sluší poděkovat, by bylo vše komplikovanější. Ohromně mi nahrálo to, že se pořadatelé rozhodli přesunout start rallye do Lisabonu, kde žije moje kamarádka Elisabete Jacinto, kterou jako jedinou ženu za volantem závodního kamionu znáte i z našich stránek. Jsme v celkem častém kontaktu od Dakaru 2004, tohle byla její čtvrtá účast za volantem kamionu, předcházely jim čtyři účasti na motocyklu.

Elisabete sama nezištně nabídla pomoc, ačkoli vlastně nemusela. Přimluvila se u místního zastoupení Renault Trucks (který má s ASO až do roku 2008 smlouvu o partnerství Dakaru), zda bych nemohl být zařazen na seznam pozvaných hostů. Paní ředitelka marketingu Josiane Boudon byla báječná – zařídila mi skvělé ubytování za relativně rozumné peníze, ale i zapůjčení auta na snadný pohyb po Portugalsku, sama se v průběhu mého pobytu, stejně jako Elisabete, jejíž program byl naprosto narvaný a vlastní soutěž pro ni byla vysvobozením ze všech autogramiád, recepcí a marketingových eventů, aktivně ozývala, aby se ujistila, že je se mnou vše v pořádku. Ještě jednou díky!

Středa 28. prosince

Cesta z Prahy do Lisabonu přes Frankfurt není bez zádrhelů, ale sám si to zhoršuji svojí nervozitou a tím, jak se těším. V Lisabonu při příletu panovalo krásné počasí, kolem 15 stupňů. Na pobyt jsem byl dobře připraven, kromě podrobných map města i země jsem měl k dispozici GPS přístroj Garmin pro snadnější pohyb po silnicích. V Lisabonu mi začala sekvence pozitivních náhod, ale štěstí přeje připraveným a já mu podával ruku už dost dlouho.

Před letištním terminálem staví autobus MHD, stačilo nastoupit a za přijatelný peníz mě za dvacet minut vyklopil přímo před hotelem Sana, který byl čtyřhvězdičkový a díky Renaultu jsem neplatil ani pětinu obvyklé taxy. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že v něm bydlí nejen  plno pořadatelů, ale i ostatní zástupci Renault Trucks, hlavně však početná holandská družina v čele s týmem Hanse Bekxe (tehdy ještě všichni hýřili sebevědomím a optimismem), několika týmů na Bowlerech, ale i holandští novináři v čele s Bertem Rozendaalem, šéfredaktorem časopisu Truckstar, s nímž také občas bývám v kontaktu. Bert se ale moc bavit nehodlá – je napjatý, jak u týmu Jana de Rooye dopadne případ chybějící homologace...

Náhodičky pokračují: úplnou náhodou přes cestu je další hotel, v němž je ubytován můj dlouholetý holandský informátor Roger Van Driel, nadšený příznivec Dakaru a autor více než 800 resinových modelů dakarských vozidel. Máme pro sebe navzájem plno relikvií, které si posíláme, takže se stávám bohatší o hned tři zahraniční dakarské publikace – v Holandsku mediální popularita Dakaru stojí a padá na týmech de Rooye a Bekxe, na ní se veze i plno soukromníků, kteří si najednou jsou schopni najít snáze sponzory. Roger vypráví o tom, jak v dobách, kdy de Rooy Dakar nejezdil, závod jen z obtížemi pronikal do zpráv, až poté jej Holanďané znovu objevili. Roger se s týmy ubytovanými v mém hotelu zná, hned mě upozorňuje na vytáhlého prošedivělého pána v Bekxově týmové bundě. „Víš, kdo to je?“ „Asi někdo od Bekxe z doprovodu.“ „Tento pán pilotoval v roce 1988 druhý turbotwin, co havaroval, ano, TEN Theo van de Rijt, letos řídí Bekxovu doprovodnou šestikolku...“

Dozvídám se, že Elisabetin truck už si neprolezu, jako Portugalka šla na přejímky už první den (byla vůbec první), kdy jsem byl teprve na cestě. Spolu se Španěly a Portugalci byl takto odbaven třeba i Jaroslav Katriňák nebo Thierry de Lavergne, který svůj speciál Megane už nemá oblečen do modrých barev Gauloises...

Čtvrtek 29. prosince

Ráno jsem samozřejmě zaspal, a tak pro mě neplatí Rogerova nabídka na svezení se s jeho skupinkou až do Beléma, kde akce probíhá, autem. Nezbylo mi tedy, než opět po vydatné snídani využít služeb místní MHD a za jedno euro naskočit za hotelem do autobusu, který mě tam přes historickou část Lisabonu za půl hodinky dovezl také. Vše je už připraveno, parc fermé už obsahuje pěknou řádku strojů.

V press centru okamžitě dostávám akreditaci, kterou jsem si naštěstí vyřídil už v říjnu u pořadatelů sám, letos to bylo podstatně náročnější a pořadatelé vyžadovali vysloveně potvrzení konkrétního média, což jsem díky spolupráci s Truckerem měl. Obligátní zelený náramek pak byl propustkou do seřadiště závodních strojů, ale i nutnou podmínkou pro obdržení mediální vesty. Tady nastala také malá změna proti předloňskému Clermontu: do seřadiště mohli pouze novináři nebo týmoví mechanici, nikoli veřejnost.

V 8 hodin měly jít na řadu Bekxovy kamiony, ale už jsou odstaveny bokem jako předvěst věcí příštích... naopak tým Motorsport Italia s Biasionem a Alénem už je na místě a hýří optimismem. „Moc jsme nenatestovali, to je jediná nevýhoda, ale s tímhle novým truckem si fakt věříme. V malém Eurocargu jsme měli 400 koní, tady máme daleko, daleko víc...“ Nové Iveco je k obdivu ještě celé dopoledne, pořadatelé nabírají s přejímkami tradiční skluz...

Zajímavých posádek přibývá za chvíli přijíždí bugginy týmu Philippa Gacheho i s Henrym „Jindrou“ Pescarolem, poté i fungl nový nádherný Protruck Erika Vigorouxe, hned je co obdivovat, když se ozve příšerý rámus zezadu. Aha, Robby Gordon a jeho bláznivá kreace na Hummera je tady. Robby je absolutní profík, rozdává rozhovory na všechny strany, otevírá novinářům nejen auto (leze se do něj bočním okénkem), ale i motorový prostor. Spektakulární stroj o strašném výkonu, ale mám dojem, že Dakar není zrovna soutěží, v němž by se jeho kvality projevily, pozdější vývoj závodu mi dává za pravdu.

Odpoledne přijíždí i obrovská flotila týmu VW, čítající na 28 vozidel, odbavování jde celkem snadno. Největší zájem je samozřejmě o Carlose Sainze.... Po poledni sebevědomě přijíždí tým Jana de Rooye. Jan jde okamžitě k pořadatelům s vědomím, že se věc nějak vyřeší, v nejhorším zatlačí i Gauloises a DAF. Pár rozhovorů a hned mizí v pořadatelském stanu.... jenže modré dafy jsou ihned odstaveny bokem a nervozita de Rooyovy družiny roste... k večeru není hlášen žádný pokrok.

V průběhu dne se účastním novinářského briefingu který se týká míst, z nichž je vhodné vidět tratě prvního a druhého speciálu, rychle značka do mapy, něco v pres centru skousnout a honem zase k technice...

Favoritů přibývá, na řadě je kompletní tým KTM a venku už se řadí favorizované týmy Kamaz a Exact – MAN Hanse Staceyho, tedy rudé MANy, v podstatě převlečené dafy se stejnýmm podvozkem a nápravami Sisu přejmenovanými na MAN....oba týmy jsou pořadateli poměrně dušeny do pozdních večerních hodin, takže potmě si užívám už pouze večerních fotek ze stativu... Kamazy se ve večerních světlech vyjímají opravdu hezky.

Úplnou náhodou jsem svědkem úsměvné příhody, to když Čagin najíždí se svým vozem do seřadiště a slečna u brány se jej, jako každého ptá: „a jedete soutěžit, nebo jen jako asistence?“ Čagin nechápavě kouká, jednak neumí francouzsky odpovědět, jednak fakt nechápe, jak se někdo může takovým způsobem optat u čtyřnásobného dakarského vítěze, jemuž se v kuloárem přezdívá Car Vladimir. Přistupuji k ní blíž  do ucha šeptám: „hele, to je Čagin, největší favorit v kamionech,“ slečna zrudne a omlouvá se, najednou ví, která bije...

Za chvilku jede večerní autobus zpět k hotelu, usínám po velmi intenzivním programu opravdu unaven...předtím ještě fotit ze stativu večerní parc fermé. Portugalci své účastníky opravdu znají, a není jich málo. Minimálně polovina lidí, kteří kolem mě třeba jen náhodou u parc fermé procházejí, nadšeně ukazují na Elisabetin Kerax a upozorňují se na něj. Inu, popularita...

Jiří Vintr, www.motormix.cz a www.car.cz

Množství foto autora najdete v galerii

Maďarské posádky na Dakaru 2006	Maďarské posádky na Dakaru 2006
Zobrazit celou fotogalerii