l díl zde: Z Lisabonu aneb Zápisky dakarákovy I. Kolega Jirka Vintr na Dakaru 2006

Pátek 30.12.

Tak tentokrát už nezaspávám, u snídaně se potkávám s celým Bekxovým týmem, stále ještě jim nechybí optimismus a dobrá nálada. V půl deváté mám sraz s Rogerem a jeho manželkou, za chvíli přijíždí auto jejich přátel, a tak využívám možnosti se do Beléma svézt.

Na seřadišti už stojí „zelená“ Tatra Andrého Azeveda se sklopenou kabinou i „modrá“ Tomáše Tomečka, mechanici ještě upravují elektorinstalaci pro zabudování iritraku a sentinelu, Tomečkovo auto se zdá být OK. Na konci řady už stojí Sugavarovo Hino, zatímco „mladej“ má svoje auto ještě venku, přijíždí záhy a stoupá si před Azeveda poté, co mu místo předtím uvolnil zkušený Belgičan Bezemer (letos už bez brankáře Pfaffa).

Na ploše už čekají nádherná nablýskaná BMW X3 týmu X-Raid. U přejímek je krásné to, že všechny ty skvostné stroje ještě opravdu voní novotou (u závodních aut je to úplně jiná vůně než u těch ze showroomu!), za chvilku to zaburácí a jsou tu tovární Mitsubishi. Všichni piloti jsou nesmírně vstřícní  a k fanouškům milí, všichni jsou profíci. Rozhovor stíhá rozhovor a není lehké uzmout autogram, ale zadařilo se, hlavně Masuokův japonský podpis shora dolů má styl.

 Všichni jsou v pohodě, nejpřátelštější určitě Nani Roma, nejzdvořilejší Masuoka...za chvilku přicházejí i hoši od BMW, rozhodně si vychytávám Alfieho Coxe pro autogram na ještě motocyklovou fotku z loňska, ale musím ještě počkat, až dá dvě TV interview. Jsem moc rád, že Alfie u rallye zůstal, byl vždycky mým oblíbencem, a nejen mým, pro svou skromnost, rovné vystupování, vstřícnost k fanouškům i novinářům...v těch očích prostě vidíte všechny ty pouštní tisíce kilometrů, Alfie si nepotřebuje na nic hrát.

Kolem jedenácté se jdu pozdravit s Elisabete na stánek Renaultu, původně hodinová autogramiáda se protáhla na hodin pět a i já si musím počkat, dostávám na útěchu alespoň kšiltovku s napsaným věnováním... na větší pokec není čas. Cestou zpět do seřadiště už potkávám žlutou Tatru i červený Liaz, samozřejmě spolu, ve dvoře se zdravím s Martinem Macíkem, nejvíc ho zajímá, jak jsou komisaři přísní.

Ukazuji mu odstavené dafy a na chvilku mu zatrne, ale pak správně usoudí, že liazka není tak známá, aby ležela někomu jako trn v oku. Ale u soupeřů má úspěch, ihned se na ni přiběhne mrknout ekipa Huttenu (jede s Ginafem týmu GRP, jeho majitel Wuf Van Ginkel leze až pod auto a kouká na podélná ramena).  Cestou na oběd se pozdravím s Ludivine Puy, půvabnou francouzskou mladičkou policistkou, která stejně jako loni jede na motocyklu v týmu Euromaster, nepotkávám ji tu rozhodně poprvé.

Po obědě vrcholí drama dafů. Už před polednem z tváří všech lidí od de Rooye i Bekxe zmizel veškerý úsměv a vkradla se tam tichá nervozita. Jednu chvíli to vypadá, že to snad i půjde, pořadatelé kontrolují motorové prostory, že by tedy přece jenom? Aleš Loprais tipuje, že je vyhodí jen naoko, pak se týmy odvolají a ve dvě ráno bude protest přijat. Nestalo se, za hodinku nebo dvě najednou někdo přichází k de Rooyovi, něco mu říká a v tom jako když do Holanďanů střelí. Všichni naskakují do kabin a odjíždějí s tak naštvanými výrazy ve tváři, že nepochybuje už nikdo. Tenhle Dakar bude bez dafů.

Odpoledne jde do stanu na lepení čísel napřed Tomečkova i Azevedova tatra, kvečeru i Loprais s Macíkem. Celý český konvoj se setkává právě tam, nastává spousta focení, tady už je všechno v pohodě, Macík jede za chvíli pryč. Posledním, koho večer vidím najíždět do parc fermé, je David Fretigne. Následuje nezbytné focení večeního parc fermé ze stativu, další pohoštění v press centru, studium map a fotofleků pro silvestrovskou první etapu.... večerním autobusem zpět do hotelu a honem spát.

Sobota 31. prosince

Ráno už u snídaně pana Bekxe nepotkávám, v pohodě balím všechen svůj vercajk i nasyslené tiskoviny a knihy a odcházím z hotelu pryč. Paní Boudon mi totiž zařídila zapůjčení vozu a náhodou (kolikátou už?) je půjčovna jen sto metrů od hotelu a i na Silvestra je otevřeno od osmi od rána. Mým společníkem po následující dva dny se stává nablýskaný Renault Modus 1,2 – nebudu napínat, na velké ježdění to nebylo, život se v malém motůrku probouzel jen ztěžka, ale renaultík mě dovezl všude, kde jsem potřeboval být. Ještě naprogramovat GPS a jede se. Projíždím kolem Beléma po krásném visutém mostě 25. dubna (tak se jmenuje). V Belémě pokračuje startovní ceremoniál, ale já musím upalovat pryč. Už na mostě mě předjíždí Mitsubishi Peterhansela i Alphanda, o kousek dál i Jutta. Cesta ubíhá v pohodě, silnice jsou ve skvělém stavu, i tak jsem na místě konání první speciálky až za tři hodiny. K tomu to chce ještě půlhodinku šlapat po místních větrných hůrkách.

Je skvělé, že můžu počínaje automobily vidět úplně všechno, etapa se mi ale moc nelíbí, není příliš zajímavá, ale i tak celkem pěkný fotoflek nacházím. Největší ovace jsou samozřejmě pro Sousu, veliký rozruch ale dělá pochopitelně Robby Gordon a jeho masívní Hummer Odpoledne  přiburácejí i kamiony. Nejdříve Kabirov, po něm hned Čagin, který mezitím stihl všechny před sebou předjet, oba jedou rytmicky zcela přesně.Výborně jedou i Azevedo s Lopraisem, doslova jako z praku letí obě Iveka. Elisabete to nehrotí a nechává Tomečka předjet už na začátku, samotnou i čeká v závěru etapy bahenní past, kvůli které dostane pětihodinovou penalizaci.

Jinak ale pěkná podívaná, kráčím obalený blátem zpět, beru na sebe něco čistšího a v pohodě přijíždím do Portimao o 100 kilometrů dál

Jenže ouha, můj hotel není v GPS obsažen, mám jen kusý plánek města, hrozí obrovské davy fandů a zácpy v ulicích, navíc polovinu města tvoří hotely a haciendy. No co, nějak to dopadne, na příjezdu potkávám u myčky Čagina, Tomečka a Biasiona, ale jedu dál, po pár kilometrech mě předjíždí už čistá Azevedova Tatra a najedou koukám...můj hotel je tu! V tomhle už nebudu s Bekxem, zato se všemi od Renaultu i s celým Elisabetiným týmem. Za pár desítek euro je mi k dispozici čtyřpokojový apartmán... skoro je mi líto kluků z doprovodu od Katriňáka, které přede mnou recepční odmítl, holt máme plno.

Když ze sebe udělám znovu člověka, beru do pěšky do přístavu a po hodině skutečně nacházím press centrum, v něm už visí výsledky. Podmínky tu nejsou nic moc, a tak jdu omrknout noční parc fermé, je tam plno lidí, všichni čekají na oslavy příchodu Nového roku... večer mi volá Elisabete, zda se mnou mohou počítat na večeři. Jenže není možné se dohodnout, kde vlastně restaurace je, ve které maríně atd. Několik hovorů to spraví a Elisabete ještě skáče do taxíku a dojede pro mě, sraz si pro jistotu dáváme u jejího závodního stroje.

 Na večeři potkávám celý tým, včetně navigátora (mezi jednotlivými chody si ještě chystá itinerář na druhou etapu), mechaniků, manažera i se synem a snachou i Elisabetina manžela a mého jmenovce Jorgeho, který celé dění kolem ní organizuje, jak mi však vzápětí prozrazuje, na to, aby s ní seděl v kabině závodního kamionu, už nemá žaludek. Dvě hodinky ve společnosti všech uběhnou velmi rychle, všichni jsou moc příjemní a není problém navázat hovor.

Mě víc trápí to, jak použít sedmero příborů, z nichž některé vypadají jak pomůcky chirurga či gynekologa...mořské potvory na talíři chutnají skvěle, ale jejich konzumace mi i přes intenzivní modelářskou průpravu moc nejde. Po půlnoci si připijeme, mrkneme na ohňostroj a jedeme do hotelu. Spát se jde v jednu a mně už začíná být jasné, že zase zaspím...

Jiří Vintr

Dakar 2006 - tech. přejímky a zákulisí od J.Vintra	Dakar 2006 - tech. přejímky a zákulisí od J.Vintra
Zobrazit celou fotogalerii