Zápisky dakarákovy – díl třetí

Tak, letošní Dakar nám pomalu končí a já si uvědomuji, že jsem ani nedokončil povídání o tom, jaké to je, když prásknete do bot a zajedete se na Dakar podívat – rozhodně to stojí za to.

Naposledy jsem skončil silvestrovskou nocí v Portimao, prohlídkou parkoviště závodních strojů a večeří s týmem Trifene 200 a domněnkou, že asi zaspím.

Samozřejmě se stalo, balení a snídaně proběhly rychle, honem skočit do auta, nastavit GPS a vzhůru nějakých 120 kilometrů do hor ke trati druhé speciální etapy. Vybral jsem si Photopoint 2 a snad to byla dobrá volba. Na Nový rok byl naprosto minimální provoz i na silnicích druhé třídy, místo bylo perfektně označeno. Pak jsem se teprve dozvěděl, proč jsem nikde nikoho neviděl. Všichni totiž byli na místě! Motocykly mi kompletně ujely a díky půlhodinovému zaspání i špička kategorie aut, v době mého příchodu projížděly osobáky kolem 20. místa celkového pořadí. Kamiony však vyjížděly z Portimao až hodinu po mně, a to mi dodalo klidu.

Místo se nachází areálu jakéhosi motokrosového závodiště, jehož částí trasa etapy vede. Nakonec na celou dobu zaujímám strategickou pozici, v níž vidím snad kilometr před sebou, prudký sjezd, malý asfaltový úsek a pak velmi zajímavou a úzkou vracečku a velmi prudké stoupání, v němž stojím. Kromě toho, že mi místní diváci neustále lezou do záběru, musím ocenit jejich obrovskou vášeň pro tento sport, perfektně si pamatují všechny domácí účastníky a i tomu nejposlednějšímu z nich dávají velké ovace.

V onom pracáku se dějí věci, nabízí ze v něm totiž možnost předjetí. To ještě netuším, jak se v něm budou chovat kamiony. Některé osobní vozy se do stoupání kolem mě sápou silou vůle a dost dobře nechápu, jak chtějí jejich posádky dojet až do Mauretánie.

Po průjezdu jednoho z posledních už se na kopci přede mnou zjeví cosi modrého, hlučného a se dvěma oblaky černého kouře. Samozřejmě, Čagin nasadil stejný kurz, jakým dojel až do Zoueratu, jede fantasticky, rytmicky, naprosto přesně, sebevědomě v pohodě, tím je předznamenáno jeho vystoupení v celém ročníku: vědomí technické převahy mu dodává pohodu. Většina kamionů ve vracáku musí couvat, Kamazy nejsou výjimkou.

Po Čaginovi dlouho nic a už se supí Miki Biasion. Jede s ohromným nasazením, ale přesto mám pochybnosti o tom, zda je nové Iveco zralé na to, aby vydrželo celý závod. Maroko mi dává za pravdu. Příště může být všechno jinak. Azevedo jede výtečně: jistě a přitom dravě…hned po něm obě zbývající Iveca, zatím jim to ještě jde.

Na horizontu už se blíží cosi jasně žlutého, samozřejmě Loprais a hned za ním Tomeček. Ten svého krajana téměř dojíždí a ve vracáku je u něj. Nemá cenu spěchat, Tomáš raději počká, až Loprais zacouvá a pak jej čeká totéž. Při manévru však přisupí Sadlauer na sice asistenčním, ale velmi svižném MANu, manovské elko je menší a dokáže Tomečka na jedno otočení volantem ve vracáku podjet, ve stoupání Tomeček troubí, seč mu klakson stačí, aby se dostal zpět před Rakušana. Toto byla poslední šande vidět modrostříbrnou tatru na trati, o pár kilometrů dál už následuje to, co všichni známe….moc škoda, ale to ví jezdec nejlépe sám – ex post a od stolu se rady o tom, co bylo a mělo být a jak, rozdávají nejsnáze…

Následuje kompletní pole kamionů…Kabirov i Stacey v první etapě ztratili v bahně půlhodinu a mají co dohánět, oba jedou bezchybně, ale z jejich jízdy nečpí tolik sebevědomí jako od Čagina, obě Hina v poklidu, naopak velmi příjemně se kouká na jízdy lehkých asisťáků týmů KTM a Volkswagen, jmenovitě Reifa a Leihenera, oba dodrželi svůj kurz až do Dakaru a dojeli na hranici první desítky. Martin Macík se zase rozhodl dostat před doprovoďák od Staceyho vybržděním ve vracáku, ale nakonec se záměr nedaří.

V závěru ještě diváci vyvolávají Elisabete, která vyinkasovala hned na úvod pětihodinovou penalizaci. Ani ona nebude na tento Dakar vzpomínat nejlépe, ale o tom se na našich stránkách ještě dovíte….v půl třetí odpoledne je hotovo, na mé straně je naprostá spokojenost. Ach jo, snad jen kdyby Tomečkova Tatra neležela na boku o pár kilometrů dál. To ale ještě nevím……

Renaultíka mi nikdo neodřel ani nenabořil a v pohodě se odebírám zpět směrem na Lisabon. GPS už není třeba, mapy skoro taky ne, jede to samo a na těch 300 kilometrech mám možnost tříbit dojmy…přemýšlím, která z tatrovek bude nejrychlejší, jak brzo se Stacey opět vmísí do špičky, jak daleko vydrží Iveca, zda bude Macík zrychlovat…a taky jestli někdo dokáže porazit Čagina….pefektní dálnice mě přivádí tentokrát naschvál k úžasnému mostu Vasco de Gamma, jízda po něm přes rozšířené ústí Rio Tejo je opravdovým zážitkem, zdela intuitivně pak nacházím letiště, kde vracím auto, autobusem přijíždím zpět do hotelu.

Po Dakaru už ani památky, karavana je pryč. Soutěž připomínají jen vlajky venku. Až nyní, na Nový rok večer, mám možnost vyjít se podívat trošku po památkách…v sedm večer mi v kapse pípne esemeska od Rogera, který už je doma. Obsahuje jen dvě slova: crash Tomecek. Tak přece nějaká kaňka…

Ráno už jen odlet a cesta domů, večerní příjezd. Celou dobu se těším na tradiční sestřihy Eurosportu a skutečně prvotřídní komentář britského komentátora Carltona Kirbyho, takhle se má komentovat motosport, Carlotonův výkon byl loni informačně přesný, v každém okamžiku zajímavý, neváhající vypíchnout zajímavý detail, nechyběl vtip ani patřičné emoce, schopnost diváka pro Dakar nadchnout….co následuje, je velké zklamání.

Česká redakce Eurosportu totiž do kabelů nalévá vlastní český komentář….neznám výkony pana Petra Kadeřábka u jiných sportovních odvětví, třeba je zvládá v pohodě, ale po jeho tragickém výkonu po celou dobu soutěže (nesouvislé plácání pátého přes deváté, ztrácení se v půli věty neschopnost správně vyslovit jména závodníků ani etapových měst, pletení si jezdců mezi sebou atd.) jsem rád, že jsem si ten svůj dakarský duch mohl nasát už v Portugalsku. Nepovažuji sice za košér takto hodnotit výkony televizního komentátora, sám bych nebyl lepším spíkrem, ale volám do světa: Eurosporte, probůh, příště prosím opět o originální znění, Carlton forever!!!!!! Tak co, majitelé satelitů, chytali jste Kirbyho aspoň vy? Že závidím…

A co ještě nezaznělo? Že příště už odletím rovnou do Dakaru, že na start po letošním rutinním průběhu snad jen v případě, že Euromilhoes zůstane sponzorem a start tím pádem v Lisabonu. Také že ani letos nebylo na startu možno minout známého motocestovatele Jardu Šímu z časopisu Supermoto. Po Africa Twinu a jednoválci Jawa se na Dakar vydal na BMW 650 GS spolu se svým kamarádem Jirkou.

Jarda plánoval dojet do Dakaru po asistenční trase a v Africe zůstat až do poloviny února, projet si důkladně Senegal a Guineu. Na Jardovy zážitky se už těším a nezapomeňte si na ně v dubnovém (možná už březnovém) čísle Supemota vyčíhat ani vy, může to stát za to….

Jiří Vintr

Tatry Lopraisova a Tomečkova týmu na Dakaru 2006	Tatry Lopraisova a Tomečkova týmu na Dakaru 2006
Tatry Lopraisova a Tomečkova týmu na Dakaru 2006	Tatry Lopraisova a Tomečkova týmu na Dakaru 2006
Zobrazit celou fotogalerii