Smutný Pelhřimov pro Pepu Semeráda. Byť skončil bronzový ..... 1.8.2006 22:18 - tisková zpráva
Smutný Pelhřimov
Na Pelhřimov jsme se já i Bohouš moc těšili, už proto, že jsme byli sami zvědavi na poměření smečky "devitek" s naší Evo VII.
Studená sprcha však přišla v pátek, kdy mi před polednem odletěl na svůj poslední let můj nejlepší a největší kamarád a rádce, dopravní pilot, kapitán a instruktor ČSA v.v., nejlepší chlap v mém životě,...můj Táta. ¨
Do závodu jsem šel až po dohodě s mou rodinou, maminkou, manželkou Irenkou a s Bohoušem, kterému tímto moc děkuji za shovívavost a pochopení, kteréžto mě drželo nad vodou po celou dobu trvání soutěže.
Na trati jsem udělal asi tolik chyb, jako v celé letošní sezóně dohromady. Jelo se nám sice pěkně, ale vždy jsem asi vypadl z koncentrace a udělal chybu, která nás stála moc času. Největší přišla na RZ 6, kdy jsem nedobrzdil do retardéru a ještě jsem zavinil chcípnutí motoru. Nechtěl potvora chytit asi 30 vteřin a my už chtěli sundat helmy, když se mi ho podařilo nastartovat tím, že jsem pomohl startéru rozjetím auta z kopce ještě dále do "mlíka". Pak už jen couvnout a jeli jsme dál. Kolik jsme tam zanechali poznáme všichni až z videa.
Poslední kolo jsme tedy začali na nelichotivém osmém místě s velkou ztrátou. Kluci nám v servisu dali nové gumy, do rezervy dvě nové mokré a my se vydali na trať udělat nemožné...
Slíbil jsem sobě i Bohoušovi, že starosti nechám na servisu a on mi poradil abych jel tak, aby mě to bavilo. Tak jsem tedy i udělal. Na sedmé, ani osmé jsem neudělal chybičku a před devátou jsme i přes vědomí, že na trati je voda nepřezuli a pokračovali jsme na suchých, vepředu tvrdých a vzadu středně tvrdých gumách.
Věděli jsme, že je to naše jediná naděje, jak zvrátit nepříznivý vývoj soutěže a od prvních metrů jsme do toho šli naplno. Trať jsme projeli celou (i retardéry na klouzavém asfaltu v lese, což se některým posádkám nepodařilo, ale pořadatel to nijak nepenalizoval) a v cíli, když jsme porazili i WRCka, neznala naše radost mezí. Byla to pro nás částečná satisfakce a po zjištění, že jsme přeskočili tři posádky a skončili hned za Barvíkem nám spadl velký kámen za srdce. Jedeme přece letos za jasným cílem...
Všem, kdož jste nám tady drželi palce moc děkujeme, jste naši přátelé a my si toho vážně moc vážíme.
Pro mě osobně byla tahle soutěž asi nejhorší v životě, ale celou jsem ji jel pro svého taťku na kterého do smrti zůstanu pyšný. Strávil ve vzduchu přes 22000 hodin a vždy své pasažéry dovezl domů bez úhony. Byl jedním zmála těch nejlepších, a jen doufám, že i já budu žít a pracovat tak, aby si tohle mohly říct i moje děti o mě.
Možná sem ani tenhle článek nepatří, ale já Vám všem chtěl říct kdo byl můj táta a jak jsem ho měl rád. Kdo mě zná, ten to pochopí.
Díky Váš Pepa Semerád
|