Extrémní podmínky šotolinových rychlostních zkoušek, dva dny maximálního úsilí při řešení technických komplikací, střídající se počasí od slunečného prašného pařáku po deštivou lezavou zimu, tma i slunce nízko nad obzorem v protisměru, neuvěřitelný řetězec komplikací (jako kdyby nám to někdo nepřál) a také dlouhé táhlé smyky, jízda na maximálku po úzké a kluzké lesní cestě, tak to všechno pro nás letos přichystal náš vysněný start na rakouské „Semperitce.“ Ale vezmeme to postupně.

První proražená vana

Nejlepší nakonec – tak podle tohoto pravidla jsme si naplánovali na závěr letošní sezóny náš start na šotolinové ÖMW Rally Waldviertel. Pro nás po všech stránkách nová zkušenost. První start na šotolině, první start v cizině, jízda v noci. První den tréninku proběhl podle plánu, druhý ovšem začal katastrofou. Najeli jsme s mojí civilní octavií, která nám slouží jako najížďák, na start RZ 13 u Litschau, chvíli jsme se dohadovali, kde bude start a vyrážíme psát první průjezd. Pravá jedna do levé jedna brzda do pravé čtyři – opravdu dvě stě metrů po startu, tam na nás čekal.

Válel se v ideální stopě mezi ostatními vytahanými kameny a já ho zavčas i viděl. Nebyl větší než pěst a my jsme jeli tak čtyřicet, dokonce si vzpomínám, že jsem stačil rozvažovat, zda ho mám objet nebo přejet. Přejel jsem ho a jen to tak lehce drclo. A po kilometru jsme byli bez oleje. Uprostřed rakouského lesa, bez signálu (telefonovat jsme chodili na palouk k posedu). Jsme ale lepší oddíl a máme za hranicemi ve Slavonicích u penzionu ještě jeden najížďák (Mirkovu 106) a tak šlo jen o to zorganizovat odvoz odstavené octavie a dostat se k pežotkovi (Mirek mu důvěrně říká Piškot).

Tato logistická operace nám zabrala 3 hodiny a tak zhruba ve dvě sedáme do Piškota a vyrážíme najíždět (v tomto okamžiku nám zbývá napsat 70 kilometrů těžkých vložek a v 18:00 končí čas pro trénink). A nyní přichází naše první poděkování. Děkujeme za pomoc posádce Vaňáč – Talaváňa, která nám ochotně vyšla vstříc a pomohla dopravit Mirka pro Piškota a také chlapcům z Monte Pacov Motosportu, kteří nám odtáhli octavii.

Mirek se učí těsnopis

V časové tísni volíme metodu dvou průjezdů – napsat a jednou zkontrolovat. Vypadá to jako pohoda, ale zkuste si to s vypůjčenou P 106, které se nesmí moc ublížit již jen z toho důvodu, že jiné auto již nemáme k dispozici, a se kterou jedete po lesních cestách v některých místech těžko sjízdných i pro traktor (ano i takové jsou šotoliny na semperitce).

V pět je jasné, že náš plán dvou průjezdů bere za své a volíme tedy metodu jediného průjezdu. Zbývá napsat dvaadvacetikilometrový Niederdlitz a těžký Hollenbach. Jediný průjezd RZtou u Hollenbachu těsně před šestou hodinou byl opravdu divoký a Mirek prohlásil, že se do příště naučí těsnopis. Chvátáme do Waidhofenu na administrativní přejímku, kterou máme v 18:20.

Technická přejímka

Pátek ráno. Stáváme hodně hodně brzo abychom stihli technickou přejímku, která je na závodišti v Nordringenu. Naši mechanici, kteří si přivstali aby měli časovou rezervu, stojí na hranici ve Slavonicích a čekají. Na co? No až se otevře hraniční přechod. Nikdo z nás netušil, že hraniční přechod může mít také nějakou otvírací dobu (pro informaci ten slavonický má od 6:00 do 24:00).

A tak se závodí doprovoďákem s vlekem až do Nordringenu abychom stihli náš čas přejímky 7:05. Stihli jsme to. Závodili jsme ale zbytečně, techničtí komisaři přišli až po deváté, většinu aut odbavili již ve čtvrtek na volitelné přejímce a tak si přispali, vždyť už měli na pátek jen 30 aut. Platíme první daň za naši nezkušenost. Měří se hluk, ale to mají naši mechanici zmáknuté, hlučíme 97,7 dB (myslím, že hranice je 98 dB). Já si ale stejně myslím, že když to neřve, tak to není závoďák.

Let’s go

Startujeme do soutěže po třetí hodině odpolední a jede se hned ze startu v Hornu na kilometr vzdálenou rychlostní zkoušku. Vyrážíme vstříc našim prvním kilometrům na šotolině, obutí nemáme optimální - sériové gumy s šotolinovým protektorem. Vložka začíná kilometrovým úsekem na asfaltu, pneu se chovají jako žvejkačka, auto plave jak na gumě, prý se to po najetí na šotolinu a až se trochu ohoblujou spraví (tvrdí náš odborný poradce pan Beran). Měl pravdu, ale máme jiný problém – poznámky typu: pozor vyjeté koleje vůbec nemají smysl.

Startujeme s číslem 118 a vyjeté koleje jsou úplně všude. Místy je to tak hluboké, že náš bavorák drhne desítky metrů po břiše. Ale tam, kde je povrch hladší, jde naše auto okamžitě do smyku, ale dá se to na těch gumách řídit, což se snažím rychle naučit a začíná se mi to opravdu moc líbit. Rychlostka končí po deseti kilometrech na závodišti v Nordringenu a když už si myslím, že to auto v tom smyku řídím, přichází srážka s realitou, tedy s balíkem.

V prvním okamžiku si myslím, že je to náš konec. Jedeme totiž již s přídavnými světlomety a podle intenzity nárazu usuzuji, že již jedeme vstříc přicházející tmě bez nich. V cíli vložky nadávám – sám sobě – ale ukazuje se, že to není tak špatné, odneslo to jen pravé hlavní světlo. Můžeme dál.

Dál, jedeme dál

Následuje přejezd na dvojku, což je zase úplně jiný charakter vložky. Má sice jen 6 km, ale je to takové malé Finsko. Poměrně široká lesní cesta, pevná tvrdá šotolina, celé je to z kopce a samé dlouhé protahováky občas proložené techničtějším přejezdem můstku. Jinak naplno. „Bojíš se?“ ptá se Werich ve filmu Pekařův císař komorníka a ten odpovídá: „Bojim! Bojim!“ „To je dobře.“

Už zase skáču přes kaluže

Následuje pro mě nejhezčí vložka dne – čtrnáctikilometrový Leonard. Je tam vše, pěkné svezení na šotolinových esíčkách v lukách, rozbité kamenité šotoliny v lese, rychlé pasáže na úzkém asfaltu, střídání tempa i charakteru trati, vracáky a těsně před cílem skok přes cestu ze šotoliny na šotolinu. Moc pěkné.

Druhá proražená vana

Vracíme se zpět k Hornu a čeká nás druhý průjezd Nordringem. Pomalu se šeří, zapínáme rampy a vyrážíme. Rychlostka již je značně po dvou průjezdech téměř celého pole zdevastovaná, ale rozhoduji se, že nebudu bavoráka šetřit, jedeme o dost víc než v prvním průjezdu. Vše vychází perfektně až do posledního vracáku před vjezdem na závodiště. Zde se nám nepodařilo udržet auto při odjezdu z této zátočiny na cestě a padáme do nehlubokého pravého příkopu, auto pořád hrne dopředu, chvilku to vypadá na boudu, pak se to ale stabilizuje a po deseti metrech jdeme zpět na asfaltu.

V tom obrovská rána ve předu pod motorem, přejíždíme zřejmě balvan zarostlý v trávě. Auto vyskočilo na cestu, vytáčím dvojku na sedm tisíc a v tom červené světlo. Jsme bez oleje. Spojka, okamžitě vyřazuji, auto jede setrvačností ještě dvě stě metrů. Pořád svítí červená. Už jedeme krokem. „Končíme, proražená vana,“ hlásím Mirkovi. Ten odkládá rozpis. Dávám blinkr, zajíždím na louku, světlo pořád svítí červeně, rudě, neuvěřitelně hnusně rudě. To je konec! Vypínám elektriku. Ticho, sedíme, nic se nedá říct. Trvá to asi minutu, tomu za námi jsme dost ujeli, pořád ještě žádná světla za námi. Vystupujeme z vozu a díváme se pod auto. Nikde však není vidět žádný olej.

Napadá mě, možná ho jen bylo v motoru málo (BMW dost rádo papá olejíček – chutná mu RS) a jak jsme jeli tou škarpou, tak se to možná jen odlilo. Máme sebou litr. Rozhoduji se, dolijeme a zkusíme to dojet do konce vložky (zbývají 2 km), za kterou je bezprostředně servis. Doléváme. Přejíždí další auto. Startuji. Červená svítí i po nastartování a pak po chvilce neochotně zhasíná.

Vyrážíme, ale protože nemám jistotu, co je s motorem, jedeme téměř krokem v malých otáčkách – sleduji kontrolku, zatím dobrý. Vložku jsme dojeli se ztrátou nejméně čtyř minut, ale verdikt mechaniků, že je vše OK, je fantastický, protože před chvilkou jsme byli K.O. Jede se dál.

Páteční noční zkoušky

Je velká škoda, že z českých soutěží mizí rychlostní zkoušky, které se jedou za tmy. Mají neopakovatelnou atmosféru a jsou až mystické – ta světla v dálce, zvuk vytočených motorů, který se v noci nese krajinou. Jedeme znovu rychlou v lese (pořád bojim, bojim) a pak Leonard, který se mě za světla tak líbil. Nyní za tmy je to snad ještě lepší, vše vychází perfektně a ke konci vložky již vidíme toho před námi, ještě kousek a máme ho.

Konečně také porážíme někoho z rakouských historiků (tentokrát to byl Polesnik s poršákem), jinak ale objektivně nutno přiznat, že nám dost nakládali. Ale na té šotolině jsme ani nic jiného nečekali, tady ještě víc než jinde platí, že rallye je hlavně o zkušenostech. Na závěr dne ještě superspeciálka v Nordringu – to je ale rallyekros, tak bych to sem moc neplet.

Sobotní rozpačité ráno

Při vchodu do UPčka dostáváme zaručenou informaci: komisaři se chystají během dne na kontrolu úplnosti povinného nehořlavého spodního prádla. To je v pohodě, protože my vždycky tyhle věci máme v pořádku. Sedáme si do závoďáku, kontrolujeme zda máme vše potřebné a zrada, nemám kuklu. Já nemám kuklu, prostě jí nemám. Musel jsem jí nechat na penzionu ve Slavonicích. Abychom si rozuměli, za takovou věc může přijít vysoká pokuta nebo vyloučení ze soutěže. Nervozita, rozpaky, řešení: půjčit. Opět nám pomohl Vanáč – posíláme druhý velký dík za záchranu „života.“

Super RZty

Super nebyla okruhová zkouška v Nordringu (prosím pořadatele – nedělejte to, má to s rallye tak málo společného) i když se tak jmenovala, super byly RZty Niederdlitz a Hollenbach. První má přes dvacet kilometrů a opravdu se nám moc líbila. Druhou jsme měli projetou jen jednou ve spěchu, ale kupodivu nebyly v rozpisu závažnější chyby. V první části zkoušky se jedou technické úseky v lese, kde se trať kroutí ze zatáčky do zatáčky, v druhé polovině jde o jízdu zase na úplně odlišném terénu. Jede se po hodně široké silnici.

Vypadá to, jako když obrousí asfalt na státní silnici před položením nového a celé to posypou drtí. Jede se to prakticky celé na plno a auto jde z jednoho dlouhého smyku do druhého, teda u toho kdo to umí. My jsme v prvním průjezdu jeli o dost volněji, ale párkrát se to povedlo. Také na předchozí vložce na Niederdlitz se nám na několika místech velmi vydařil průjezd, kdy naše BMW 2002 Ti šlo v dlouhém krásném smyku (pravda dvakrát jsme taky couvali). Pneu už se pěkně obrousily a já začínal věřit tomu, že už to docela držím v rukou. Byl to uspěchaný pocit.

Při druhém průjezdu rychlostkou Hollembach asi dva kilometry před cílem vložky jsem opravdu vyzkoušel jet široké protahováky v lese na vytočenou pět. Jeden z nich se ale trochu víc zavřel a najednou jsme byli moc přetočení. Prudké kontra a noha z plynu. Bavorák reagoval okamžitě tak, že se přetočil na druhou stranu a my jsme šli ve stopadesáti dveřma napřed napříč cesty.

Trať byla v tomto místě rovná, na jedné straně obrovská hromada složených klád. Problesklo mi hlavou: „To bude drahý,“ na naše zdraví jsem ani nestačil v té chvíli pomyslet. Auto brzdilo komplet bočním smykem a zastavilo snad metr od klád, po nás na cestě v té tvrdé šotolině zůstaly tak stometrové černé šmouhy od pneumatik. Zpátečka, jednička, zadek ve smyku a pryč. Ale už o poznání volněji. V cíli zkoušky jsme se s Mirkem shodli poměrně rychle na tom, že zrychlování necháme až na nějakou další šotolinovou rallye.

Motor jistíme řetězem

V servisu před poslední sekcí čtyř rychlostek v prostoru těsně za naší hranicí (v jednom místě se opravdu jede 200 m rovinka přímo k hranici, kde se dává vracák na pravou ruku a odjíždí se zpět a když se to přežene, tak se dobržďuje v ČR) jsme řešili další z řady drobných technických problémů. Utržený držák motoru, a ten tak držel jen na dvou šroubech.

Zručnost a vynalézavost našich mechaniků (František Fadrný a František Beran) však nezná mezí, a tak k dalším netradičním prvkům, jako byl drátem přivázaný uražený výfuk, přibylo zajímavé technické řešení v přední části vozu. Motor shora držel popruh s ráčnou a ve spodní části byl použit kdesi nalezený řetěz. Řešení vypadalo bytelně, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v Litschau.

Šotolinový masakr

Řetěz nepřežil ani první průjezd RZ13 v Gopprechts. Neměl šanci. Vůbec nechápu, jak to mohlo přečkat to naše auto a i my. Obě tyhle závěrečné zkoušky jsou nádherné. Téměř celé se jedou v lese, technické úseky střídají rychlé pasáže, trať několikrát sjede na louku, kde se kroutí v nádherných esíčkách. Pak tu jsou ale také úseky, kde není tvrdý podklad a projíždějící soutěžní auta takovou pasáž rozeberou na kameny.

Zde to bylo opravdu velmi tvrdé vůči autu. Jedno asi 300 metrové místo se muselo jet opravdu krokem a značné množství zde odstavených aut svědčilo o tom, že zde se musí závodit hlavou. Po přeskupení v Litschau se to celé jede ještě jednou a tentokrát již za úplné tmy. Navíc začalo pršet a klouže to ještě víc než při prvním průjezdu. Ale tyhle čtyři patnáctikilometrové zkoušky, to byla nádhera. Když teď zavřu oči, tak vidím právě tyhle úseky.

Chrastili jsme řetězem jak čerti

Šťastně jsme dorazili do cíle ve Waidhofenu. Zvládli jsme to a podařilo se nám dokončit tuhle extrémně náročnou soutěž. Když jsme se pak loučili s mechaniky, hovořili jsme plni čerstvých zážitků o tom, že to byla paráda. Pan Beran to komentoval slovy: „Rozflákaný světlo vpředu, rozflákaný světlo vzadu, vyražený boční okýnko, roztrženej vejfuk, utženej šusplech, urvanej motor z držáků a v cíli jste chrastili řetězem jako čerti. No prostě paráda.“

Jaroslav Štauber

www.RallyeJournal.cz

PR

Tisková informace RallyeJournal.cz Teamu, 29.10.2006

Waldviertel 2006, Ivo Nesrovnal	Waldviertel 2006, Ivo Nesrovnal
Waldviertel 2006, Ivo Nesrovnal	Waldviertel 2006, Ivo Nesrovnal
Zobrazit celou fotogalerii