Tak tuhle libůstku jsem si nemohl nechat ujít. I když laskavý čtenář má možnost moje dakarské výplody na internetu číst už minimálně sedmý rok, nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se do dakarského auta byť jen posadil, natožpak svezl, o reálném dakarsky vypadajícím terénu ani nemluvě… včeho do času, od 20.10. je tomu jinak. Všechno je někdy poprvé, ale jen někdy to bývá tak skvělé, jako bylo tohle…

Pozvánku na svezení a testování jsem od všech našich kamionových týmů dostal už několikrát, jenže nikdy na to nezbyl čas a nebo se proti postavily jiné okolnosti. Využil jsem tedy pozvání v době, kdy jsem pracovně vůbec nejvytíženější, nicméně podařilo se. V deset ráno už jsem stál po kotníky v písku vojenského výcvikového prostoru Záhorie poblíž slovenské Senice.

Modro-bílo-stříbrná Tatra tam už čekala v plné kráse. Byla ještě v barvách a úpravě, v jaké startovala na Rallye Orpi Maroc, ale mechanické části už byly připraveny pro Dakar 2007. Jak jsem se dozvěděl, v brzku ji čeká ještě výměna nástavby za novou, nižší a hlavně o dva metráky lehčí.

Kolem poledne nastala minuta M, na niž jsem čekal, štěstí se usmálo a dostal jsem se na řadu. Vyšplhání se do kabiny nebyl velký problém a zářijová ferratová průprava z Dolomit nebyla nutná – Tatra je z vozů dakarské špičky nejnižší – stupačku za kolem ani nebylo nutno použít, protože kolo samotné slouží jako stupačka. Anatomická závodní sedačka mě neobjala tak, jak je zvykem třeba u okruhových aut, přece jen nějaká minimální volnost pohybu musí být, na to je soutěž dost dlouhá. Dílem k tomu přispěl i fakt, že je nastavena přesně na navigátora Vojtěcha Morávka, který má figuru opravdu jiného kalibru, než moje subtilní maličkost.

První trapas nastal hned před výjezdem. Dostávám Morávkovu přilbu, kterou si neumím zapnout, navíc je mi velká. O čtyřbodových bezpečnostních pásech ani nemluvím – jsem zbrklý, nemůžu se pod ně vejít, navíc jsou překroucené…. Vojtěch Morávek jen kroutí hlavou a všechno musím absolvovat znovu…inu dakarská rutina. I tak nejsem utažený „na fest“, i když se to v klidu nezdá.

Dveře se zabouchnou, můžeme jet, osm stovek vzduchem chlazených koní začíná pořádně řádit. Na úvodním rovinatém úseku Tatra ukazuje skutečně masivní zrychlení (a to z osobní dakarské zkušenosti vím, že proti tomu, co se svými vozy předvádějí třeba Čagin nebo mladý de Rooy, je vlastně krotká), hluboké písečné koleje s desetitunovým autem házejí ze strany na stranu ve velké rychlosti, zatímco Tomeček s ledovým klidem koriguje všechny pohyby volantem. Auto lítá na všechny strany a co teprve já!

Ty pásy jsem si měl opravdu lépe utáhnout, navíc nedosáhnu nohama na zem, a tak si nezbývá, než se křečovitě držet obrovského madla, co mám před sebou. Do toho bum – dostal jsem ránu na šišku o ochranný rám kabiny, následuje druhá a třetí. Ani volná helma, která mi plandá ze strany na stranu, ač je dotažená, není žádná výhra. Rychlost šla přes stovku, adrenalín sílí, hlava mi plandá na všechny strany, i když se fakt snažím… následuje série horizontů mezi stromy ve velké rychlosti. Auto ochotně skáče a díky měkkému povrchu, vzduchovému pérování a koncepci výkyvných polonáprav je dopad jako do peřin.

Na konci okruhu se otáčíme a já se konečně můžu nadechnout a rozhlédnout se po kabině, před sebou identifikuji tripmaster a navigační přístroj. Zatím nechápu, jak při tom všem, teplotě třeba 60 stupňů, v prachu a hluku, může navigátor stíhat sledovat všechny údaje a ještě diktovat z itineráře, který drží v ruce…

Jedeme zpět, následují techničtější a pomalejší pasáže, které Tatra zvládá ladně a elegantně, motor vyje naplno a pilot zdolává hluboké písečné koleje na nízké kvalty. Ke konci následuje ještě lahůdkový sjezd písečné duny a pak ještě další pamlsek: přejezd asi dvousetmetrového úseku plného písečných muld, kde se jede pomalu, ale s autem to na nich neuvěřitelně hází. Rázy procházejí celým tělem a zejména záda děsně úpí, a to na ně nejsem žádný chabrus. Takhle se na Dakaru jezdí stovky kilometrů po velbloudí trávě, její trsy jsou však vysoké i k metru a aut po nich skáče ještě víc, tohle je vlastně legrace, tedy jak pro koho…

Adrenalinová projížďka končí, technici jen letmo zkontrolují teplotu tlumičů a já po výskoku z kabiny skoro ani nevím, kdo jsem a jak se jmenuju….

Takže díky, chlapi! Uvidíme se v Lisabonu!

Jiří Vintr, www.motormix.cz, www.car.cz

PC Brna 2006 - hodiny, foto Juraj Studeník	PC Brna 2006 - hodiny, foto Juraj Studeník
PC Brna 2006 - hodiny, foto Juraj Studeník	PC Brna 2006 - hodiny, foto Juraj Studeník
Zobrazit celou fotogalerii