Prosinec je měsíc, na který se všichni soutěžáci těší z celého roku nejvíc. Vždyť je to měsíc, kdy se u nich doma na návštěvách vystřídají Mikuláš s Čertem, vydlabaná dýně, Ježíšek, děda Mráz, Santa Klaus, Vánoční koza, Svědci Jehovovi, tchýně s příbuzenstvem, a kdovíkdo ještě...

Plzeňský pilot Zdeněk Vlček má za sebou v roce 2007 celkem vydařenou rallyovou sezónu. Dostavěl a zprovoznil „evo devítku“, naučil ji jezdit a dojíždět, zajel s ní několik dobrých výsledků, a získal i několik titulů (např. vicemistr ČR ve skupině N, „rána roku“ na Rally Bohemia, „startér roku“ na Vsetíně...).

Není třeba zdůrazňovat, že ať přijde v prosinci na návštěvu kdokoli, vždy je to s prázdnýma rukama. Ne proto, že by soutěžáci zlobili víc než jiní, ale proto, že už dávno všechno mají... Ale aby jim nebylo líto, že od nikoho nic nedostávají, přijíždí každý rok v prosinci na Strahov „Děda-Santa-Koza“ Petr Mihule a přiváží soutěžákům Pražský Rallysprint...

„Na Pražském rallysprintu jsem nikdy nestartoval a jako divák jsem si tu správnou představu udělat nemohl. A tak když náš generální sponzor projevil přání vidět náš vůz (indiánským jménem Žlutý Kvítek) v pražských ulicích, hrozila mi na konec letošního roku ještě jedna premiéra.“ řekl Zdeněk Vlček.

A tak, podobně jako děti nemohou dospat před prosincovou nadílkou, těšíce se, kolik toho donašeči dárků (plný název funkce nechť si čtenář doplní podle filosofie, která v jeho rodině převládá) letos unesou, nemůžou spát ani soutěžáci, jenže už od července! Ne že by tolik toužili po novém mobilu, ale ze je spánku budí strašlivá noční můra, zlý sen, že se nedostanou mezi posádky startující na Pražském Rallysprintu!!! (Ve Stalinském Rusku by to určitě znamenalo něco jako rozsudek smrti).

„Já jsem tu vloni startoval s Jirkou Petráškem a náramně jsme si to užili. Mohl jsem tím pádem na Zdeňka machrovat, že jsem o rok zkušenější. Jenom nevím, jestli správně pochopil, když jsem mu jako nejdůležitější předpoklad pro závodění v Praze oznámil, že se musí naučit dělat koblihy a sehnat si oblek...“ prozradil nám jeho spolujezdec Pepa Král.

„Cha Chááá, tak to jste se chlapci probudili opravdu brzo, já už mám dávno plno, naši soutěžáci jsou rychlejší než východní Němci při rezervaci Silvestra.“ zní jim noc co noc v uších a druhdy sympatický Petr Mihule se v jejich snech začíná nápadně podobat Hanibalu Lecterovi.

„Snad to byly naše letošní výsledky, snad svěží barva našeho mitsubishi, snad ta krabice koblih, kterou jsem dovezl do Prahy, ale hlavně fakt, že auto už bylo po sezóně z poloviny rozebrané, které způsobily, že naše přihláška byla na poslední chvíli přijata“, zamýšlí se Zdeněk.

„Lidé by měli v tento čas míti se rádi, obtěžkávati se navzájem (dárky) a mnohé překvapení sobě chystati. Avšak nečiníce tak, není to správné.“ zní každému z dříve narozených v hlavě nejdůležitější poselství Vánočního projevu pronášeného v temné minulosti každoročně bezvýznamným státníkem.

„A někdo jiný by se v Praze na „myšákovi“ místo mě proskočit nechtěl? Česko je přece plné Missek, politiků i záhadných sponzorů,“ pokoušel se zbavit odpovědnosti známý „počtář okruhů“ Pepa, přivřel oči a začal si představovat, jak svazuje šestibodovými pásy Dianu Kobzanovou...

„Překvapení!!!“, vzpomněl si Zdeněk na stěžejní myšlenku dřívějších vánočních projevů poté, co požil zkažený karbanátek, a vyplašil tím Pepovi nohatou představu. „Blíží se svátky dobrot a při té příležitosti vyhlašuji soutěž o to, kdo koho v sobotu víc překvapí. Zúčastnit se může každý. Kdo zvítězí, může pro ostatní zorganizovat a zaplatit poslední tankování.“

Jak řekli, tak udělali. „První bod do hodnocení získal Pepa tím, že mi na RZ 1 zamlčel odbočení k autobusové zastávce u cementárny v Radotíně. Mokré klouzavé bláto, obrubníky a natěšení diváci, od kterých určitě vybral dopředu vstupné, fatální kombinace. Věděl jsem, že umí počítat jen do tří okruhů a že se mu na Strahov nechce, ale takovouhle podlost jsem od něho očekával nejdřív na druhé RZ.“ skřípal zuby Zdeněk, nicméně svůj premiérový zápas s retardérem vybojoval.

„Druhou RZ jsem projel jako Janni Paasonen. Ne že bych jel taky tak rychle, ale taky na oči! Ignoroval jsem všechny Pepovy pokyny typu „drž“ a „můžeš“, v uších mi celou dobu znělo jen pelíškovské „Rozkaz zněl jasně! Nebyl čas lámat si hlavu kdo s kým. Musím ho přivézt na Strahov za každou cenu!“ Trapný vtip nezopakoval, ale i tak mi byl Radotínský retardér trochu úzký i napodruhé.“ kul ďábelské plány na odvetu Zdeněk.

Závodění na prvním Strahovském okruhu se opravdu vydařilo. Další bod nicméně nezískal nikdo z posádky, ale dolní zatáčka na parkovišti. Při druhém průjezdu nakopla nerovnost žluté Mitsubishi tak, že Zdeňkovi vyrazila volant z rukou a Žlutý Kvítek prudce zahnul doleva na chodník a do zábradlí.

„Očití svědci tvrdili, že za zábradlím byla jakási díra, do které se vůz chtěl ze zoufalství nad našimi výkony vrhnout. No nevím, ačkoliv o těchto věcech diskutujeme poměrně často, nikdy jsme neřešili u „myšáka“ jeho pohlaví. Ale ať je jakékoli, bude to každopádně dolňák.“ naznačuje Pepa, jak závažná témata řeší posádky na přejezdech mezi RZ.

Ve třetím kole se pokusil zabodovat Zdeněk a při nájezdu na parkoviště poslal vůz do hradby pneumatik. „Slabý, půl bodu“, procedil mezi zuby Pepa, aniž by se obtěžoval zvednout hlavu. Díky tomu někteří očití svědci tvrdí, že na okruhu usnul, jiní, že za účelem odlehčení byla místo něho v autě připoutaná nafukovací panna. „Do konce RZ už se nic zvláštního nestalo, jen jsme připsali půl bodu Lubovi Minaříkovi, který na nás čekal za zatáčkou opřený o lampu. Diváci o naší soutěži evidentně neměli tušení a tak nás máváním zpomalili, jinak by asi získal bod celý.“ komentuje Pepa poslední kolo.

„Do stopky už jsem přijížděl se vztyčenou hlavou, pyšný na to, že jsem spočítal kola správně, a taky jsem se náležitě a nahlas pochválil. Přitom jsem zjistil, že mě tři kola Zdeněk neposlouchal. Ne že by nechtěl, ale při rozmotávání rukou po parkovacím manévru na chodníku se „rozpojil“. Menší srdeční příhodu jsem pak prodělal za stopkou, protože tam už stál Jarda Orsák, který sakra přece do RZ startoval až za námi!!!“ řekl Pepa zjihlým hlasem. „Poté, co mě Zdeňkova rána alá Gigi Galli přivedla znovu k vědomí, jsem s úlevou zjistil, že Jarda skončil o kolo dřív, prohrábl jsem čerstvě zešedivělou kštici, připsal Jardovi tři body a mohl pokračovat.“

„Před RZ 4 startující v Radotíně jsme uzavřeli příměří a projeli ji v míru, lásce a porozumění. Hle, že by už zase pravda při čtení rozpisu a láska ke stroji vítězila nad lží a touhou získat další body? Ne, jen klid před rozhodujícím úderem.“  náhle ztratil úsměv Pepa.

„Zdeňkova pomsta byla opravdu sladká. Druhý strahovský okruh probíhal ze začátku naoko v duchu úmluvy. Nějaké ty obrubníky a dlažební kostky vytahané do stopy nemůžeme brát jako mimořádnou událost, natož jako bodově významné překvapení. Když si Zdeněk všiml, že už zase usínám, ve třetím kole „udeřil“. Ačkoliv jasně slyšel „levá tři čtyři křižovatkou, obrubníky“, s kamennou tváří a v plné rychlosti zahnul vpravo do cíle RZ, o kolo dřív!?!?! Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal! Ještě jsem koutkem oka zahlédl mihnout se červený terč označující cíl RZ.“ odmlčel se „specialista“ na okruhové RZ a požádal o sklenici vody.

„Lidé, kteří se ocitli v klinické smrti, měli pravdu. Během jediné vteřiny mi hlavou proletěl nejen celý můj bídný život, ale i zástup těch, kteří už se nemohli dočkat, až se zase někde na okruhu seknu.“  Delší odmlka.  „Ku...(píp)...va, ne, ještě ne!!!, zapištěl jsem jak na zabijačce a definitivně zapomněl na své slušné vychování. Dřív, než jsem si vybral strom, na kterém se jako trojnásobně zostuzený počtář okamžitě oběsím, Zdeněk to na ručku otočil a s ďábelským smíchem se vrátil do okruhu a RZ dokončil. Jestliže mi při prvním okruhu vlasy jen zešedivěly, tak teď mi rovnou slezly. V cíli jsem Zdeňkovi přičetl 10 bodů a sobě odečetl 10 let života.“ uznal Pepa pilotův „zářez“.

„Náš ústav se tímto co nejsrdečněji omlouvá časomírům za toto politováníhodné nedorozumění, k trojnásobnému průjezdu kolem cílové fotobuňky během jedné RZ u nás dochází maximálně jednou za Pražský rallysprint“, čteme v oficiálním tiskovém prohlášení týmu Colbentronic s.r.o..

„Na poslední RZ mezi květináči už Pepa nebyl schopen dostat ze sebe normální větu. Pořád jen blekotal cosi jako koblihu, ještě jednu koblihu, slabý, více marmelády a tak nějak podobně. Přitom vystrkoval ruku z okna dlaní nahoru a zjevně se snažil vyžebrat si od diváků příspěvek na vysazení nových vlasů. Raději jsem s ním přestal kroužit a odvezl ho do cíle, kde na něho čekali s uklidňující injekcí.

Naše soutěž v překvapování tak skončila mým drtivým vítězstvím. Na druhé místo se se čtyřmi body nakonec dostal Žlutý Kvítek za to, že si při „koblihované“ na poslední RZ nechal roztrhnout přední diferák, a jak jsme vymetli díru u prvního květináče, ještě mu prasklo přední sklo. Díky tomu místo řádění za cílovou rampou jsme se poněkud těsným „koblihovištěm“ do uzavřeného parkoviště proplížili rychlostí pivovarské kobyly jdoucí na utracení.“ komentuje závěr soutěže Zdeněk.

„Chtěli byste se o své nejdůležitější dojmy z Pražského Rallysprintu rozdělit s našimi čtenáři?“

Zdeněk: „Nesnáším koblihy, a to ze dvou důvodů. Jednak je neumím, a pak, stejně je nesnáším...“

Pepa: „Jaenner nejedu. Musím počkat až mi narostou vlasy. Nechci domýšlet, co všechno by mi mohlo chybět po tamních okruhových RZ.“

Žlutý Kvítek: „Mažte si mě, řežte si se mnou, křičte si na mě, trhejte mi diferáky, mučte si mě chlebovou polívkou. A přece jsem nejšťastnější chlapec na světě! Vždyť jsem viděl Rychlé Šípy... (Čo to táram!) Vždyť jsem jel Pražský rallysprint...“

Jak naše agentury zjistily, injekce pomohla. Vyhlášení výsledků a následující „Tour de Prague“ (okruhová RZ po pražských barech) proběhly ve znovunalezené souhře, a tak se můžeme těšit, že tuto posádku na závodech zase brzy uvidíme. Jen Pepa se neustále snaží přesvědčovat lidi kolem sebe, že normální člověk má na každé ruce tři prsty, a u Vlčků se místo pečení vánočního cukroví smaží koblihy...

Doslovný přepis odposlechu z Radia Jerevan pořízený agenturou JPP

Zobrazit celou fotogalerii