Jiří Vacek se na prahu nové sezony ohlíží nejen za tou minulou

Konec roku jednoho a začátek druhého je obdobím bilancování a odhalování plánů do budoucna. Při pročítání článků svých kolegů se i Jiří Vacek rozhodl přidat své polínko a poodkrýt i roušku svých prvních kontaktů s automobilovými soutěžemi. Pro mnohé může být překvapením, že to bylo již před více než dvaceti lety.

První kontakt se soutěžním vozem absolvoval Jiří Vacek prostřednictvím hadru na čištění oken, nebo utírání oleje. „Je to tak, na počátku osmdesátých let jsem coby sedmiletý kluk začal jezdit se svým strýcem na závody. Lépe řečeno, spíše jsem asi překážel a podával onen zmíněný hadr, ale nasával jsem tu podmanivou atmosféru. Byla to doba škodovek stovek, které jezdily v různých barevných provedeních, jak velela lidová tvořivost.

Více než skuteční sponzoři se na autech objevovaly různé napodobeniny. Celkem dobrý fór byla třeba reklama ropné společnosti Saudia na zadním blatníku Škody 100. Byla to opravdu jiná doba, než nyní. Spalo se různě v přírodě a vzpomínám i na fotku, kdy všichni nocovali vedle závodního auta u stohu slámy.

Ráno se vstalo, skočilo se do „ostrého“ auta a už se jelo. Stokilometrová rychlost byl úlet úletů,“ vrací se Jiří s úsměvem a trochou nostalgie do období svého dětství a pokračuje: „U nás byly závody rodinná záležitost. Všichni jsme se jezdili dívat a fandit. Já se tenkrát kolem různě poflakoval a spíše jsem si hrál. Pamatuji si takové plastové meče s přilbou, se kterými jsme se s klukama slušně řezali a taky si vzpomínám, že jednou mne s ním seřezala matka, když jsem se někde v servisu ztratil.

Prostě legrace a klukovská dobrodružství. S přibývajícím věkem jsem závody začínal hltat víc a víc. To už jezdily stodvacítky a Klokan se probojovával do „Federálu“. Myslím, že to bylo v Olomouci roku 1986,“ v tuto chvíli již pozorný a informovaný čtenář odhalil, že tím, komu malý Jiří asistoval při servisu byl, ještě v nedávné době úspěšný závodník a nyní úspěšný prodejce nejen vozů Škoda Jan Klokočka, od pradávna přezdívaný „Klokan“.

Přibližně ve stejné době se začal nasávat vůni spáleného benzínu i Jirkův spolužák ze základní školy Vojta Štajf, s nímž se po mnoha letech měli setkat v jednom týmu jako kolegové závodníci.

„Vojta byl závody naprosto nadšen a šlo to tak daleko, že na jsme, k nelibosti našich spolužáků, do nichž jsme často naráželi, závodili smykem na školní chodbě v bačkorách vzor "přezkáče", mnozí si na ně jistě vzpomenou. Prostě blbli jsme jak malí kluci.“

Čas pomalu odvál i stodvacítky a také stotřicítky postupně začala vytlačovat revoluční novinka boleslavské automobilky, kterou byl favorit s náhonem na přední kola. Současně také stoupala náročnost Jiřího úkolů v týmu. „Od třetí třídy jsem se učil anglicky a protože jsme začínali jezdit i do kapitalistických zemí a projezdili jsme celou Evropu od Jugoslávie, Rakouska, Belgie, Francie, či Německa, dostal jsem za úkol psát přihlášky, komunikovat s organizátory, vyřizovat ubytování a podobné záležitosti. Byla to pro mne obrovská zkušenost i zážitek a současně jsem se i jazykově zdokonaloval.

S výjezdy do zahraničí se pojí množství veselých historek, jako třeba ta, kdy kluci v bývalé Jugoslávii na Saturnus rallye skončili se stotřicítkou hned ráno druhý den v nádherné hornaté přírodě. Prorazili obě zadní pneu a ty se namotaly do brzdičů. Auto se po pár stech metrech zastavilo. My jsme se k nim mohli dostat až odpoledne, protože všechny přístupové cesty byly kvůli erzetě uzavřené.

Posádka však velice rychle zjistila, že v přilehlé vesnici jsou velcí soutěžní nadšenci a hlavně, že rakija je o poznání levnější, než Coca – cola, takže bylo o jejich osudu rozhodnuto. Klokan jistě dodnes nezapomněl, že jsme jej nakládali podobně jako závoďák na vlek a přitom jsme mu ubrousili špičky jeho závodních bot.“

Později, když jeho strýc ukončil svou aktivní kariéru jezdce rallye, se i Jiří od závodů vzdálil a věnoval se škole a dalším nezávodním aktivitám i když si párkrát zkusil roli předjezdce v seriové octavii a bez pořádného rozpisu. I tak to byly zajímavé zkušenosti.  „K opravdovému závodění a závodnímu vozu jsem se dostal až v prosinci roku 2006. Využil jsem nabídky ke koupi Subaru Impreza Sti od týmu Vojty Štajfa. Měl jsem jediný cíl a tím bylo splnění si snu, absolvování celé sezony v opravdovém autě a hlavně dokončení co nejvíce soutěží.

Usedl jsem do vicemistrovského vozu a velké zbraně, takže jsem tušil, že to nebude lehké a budu se muset hodně učit a nabírat zkušenosti, abych udržel tempo s ostatními vozy ve skupině. Pral jsem se s autem, ale často se spíš pralo auto se mnou a statečně.“ Podobně, jako v jiných životních situacích zvolil Jiří netradiční cestu, když naskočil rovnou do vozu nejsilnější třídy, byť tušil, že to bude mít složité.

Šel do boje s tím, že se bude bez velkých krizí a bez rizika poškození auta, pomalu ale jistě sunout  dopředu. To byly plány a jaká byla realita? „Hned na začátek čekal Jaenner. Po konzultacích jsem se domluvil na spolupráci s Jardou Novákem a sbíral od něj letité zkušenosti z mnoha závodních aut. Učil jsem se všechno od začátku, počínaje hledáním stopy, brzdného bodu, řazení a vedení vozu v extrémních podmínkách, Občas mi z toho šla hlava kolem, to mi věřte!

Sníh sice chyběl, ale soutěž byla i tak náročná a dlouhá. Pro mne osobně bylo 26. místo velkým úspěchem. Pak přišla na řadu krásná Rallye Šumava a opět jsme se s Jardou snažili posunout o kousek dál. Hodně favoritů odpadlo a my měli vložku před cílem na dosah umístění v první desítce. Museli jsme ale odrazit útok velice rychlého Fina Tahku a tak jsme se hodně snažili a nakonec se nám podařilo fantastické umístění uhájit. Byla to paráda. Říkal jsem si: „Tak, teď už to půjde jen lépe a lépe, ale ouha, bylo to trochu jinak.““

Na řadě byl díky počasí také velmi těžký Krumlov. Mokrá trať byla pokrytá vytahaným blátem a hodně klouzala. „Na mokru se mi jelo velice dobře, až jsem byl překvapen. Zajeli jsme pár velice slušných časů kolem dvanáctého místa, ale také přišly i lehké krize, když jsme například trefili lešení při objezdu retardéru. Trošku jsme upravili i záď auta, když se, po přezutí na jinou směs mokrých pneu, impreza neudržela po horizontu na silnici a hrnula se pozadu do stráně. Mohli jsme ale pokračovat dál. Zatím.

Pak přišel druhý průjezd zrádným Kohoutem. Tady jsme dosáhli hranice své i vozu a já trefil v lese, při průjezdu bahnité zatáčky, asi dvoutunový přírodní kámen. Byla to smůla v blbém místě a po úplně zbytečné chybě. Holt zkušenost pro příště. Auto už dál pokračovat nemohlo a my jsme tak na předposlední vložce odstupovali ze čtrnáctého místa absolutně. Rána to byla jako z děla a navíc zbytečná. Byl jsem hodně zklamaný a přemýšlel jsem, jestli se na to nemám vykašlat.

Nakonec jsem se rozhodl závodit dál. Bohužel dohoda s Jardou na celou sezonu nebyla z jeho strany vzata vážně a já musel zajistit jiného spolujezdce. Později jsem pochopil, že podobnou zkušenost s ním učinili i jiní jezdci,“ uzavřel Jiří trochu smutně vzpomínání na Rallye Český Krumlov.

Následující Bohemii i Horáckou rallye absolvoval Jiří Vacek opět jako začátečník. Hledal se a měl obavy podržet na nepřehledných místech. Neměl dobrý pocit z jízdy, ani ze sebe a snad se i modlil, aby už něco na autě prasklo a byl konec. Petr Novák, syn Jardy, dělal co mohl a hnal jezdce dopředu, ale ten byl po havárii v Krumlově jako zablokovaný a kvalit zkušeného spolujezdce nemohl využít. Obrat přišel až na Barum rallye a v Příbrami.

„Na horké sedadlo usedl Otík Slezák a pěkně jsme se svezli. Snad jsem i trochu toho strachu ztratil. Netušil jsem, že se mě bude držet tak dlouho. Pochopil jsem, že ani střídání spolujezdců není tím pravým ořechovým, ale stejně tak jsem si uvědomil, že najít někoho, kdo bude tím pravým ve správném čase, není nic jednoduchého. Dalším faktorem a velmi podstatným, byla i finanční stránka, protože jsem jezdil s vědomím, že do konce sezony si prostě nesmím dovolit s autem cokoli udělat. Už nesvezl.

Osmdesát procent nákladů jsem si totiž hradil ze svého a Krumlovský Kohout si z rozpočtu pořádně uzobnul. I proto jsem se po úspěšném začátku dál již výrazně neposunul. Abych nekončil tak smutně, musím říct, že mi to nevadilo a nevadí mi to ani teď. Splnil jsem si svůj sen a sezonu úspěšně absolvoval. Najel jsem důležité a potřebné kilometry, naučil jsem se plno věcí, poznal nové lidi, nové kamarády i další kus sama sebe. To vůbec není málo. Proto hodnotím sezonu 2007 jako úspěšnou a jsem rád, že jsem jí mohl absolvovat,“ uzavírá Jiří pomalu své vzpomínání na loňský rok.

 Při té příležitosti samozřejmě musí připomenout alespoň část lidí, bez kterých by se mu plnění snu dařilo jen velice obtížně, pokud vůbec: „Asi tu není místo pro všechny, ale určitě bych chtěl poděkovat všem, kteří se mnou sezonu absolvovali, rodině, kamarádům, fanouškům kolem trati a pak hlavně mechanikům Subaru Rallye teamu – Pavlíkovi Janouškovi, Milánkovi, Čárovi, Martinovi, Jardovi, Pepčovi, Gonzálesovi, Jurovi Černochovi, Vojtovi, Honzovi Kubíčkovic, Terce, Forďákovi, spolujezdcům a všem, kteří drželi palce a byli se mnou.

S těmito lidmi bych chtěl, pokud to jen trochu půjde, pokračovat i letos, zdokonalovat se a učit se, učit se, učit se ...“ chystal se Jiří zakončit povídání, ale nakonec přidal ještě přání všem do nového roku i sezony:

„Přeji všem přátelům motoristického sportu pohodový rok 2008 a ať nám všem zdraví slouží. To ostatní už přijde samo, takže hodně zážitků v příští sezoně jak na trati, tak kolem ní,“ přeje Jiří Vacek, který navzdory krásnému startovnímu číslu, které si vybojoval svým loňským výkonem na vložkách v okolí Freistadtu, bude při úvodní soutěži letošního roku chybět. Nepříjemná viróza z něj udělala nedobrovolného, ale o to víc zapáleného diváka doma u internetu.

Milan Hauer

Motorsport-review.cz

Zobrazit celou fotogalerii