Už dost jsem četl v médiích a slyšel od různých lidí k Třebíči a hlavně k tragické události, která se bohužel stala. Nechtěl jsem se dělit o své pocity a zážitky, ale s odstupem času bych chtěl napsat můj názor.

Nejprve bych chtěl touto cestou vyjádřit lítost a upřímnou soustrast rodinám...

Když pominu průběh Třebíčské rally, kdy jsme se trápili s převodovkou a jeli bez trojky, to není důležité, dostanu se na start osudné 13. RZ. My jsme (já a spolujezdec Karel Hédl) odstartovali do této RZ jako třetí auto za Mirkem a Pavlou. Asi po čtyřech kilometrech rychlostní zkoušky, kdy se jelo naplno (jako všude na této RZ) přes horizont na křižovatce jsem zahlédl mávání diváků, kteří fandili.

Po několika stovkách metrů se mávání měnilo a diváci signalizovali, že se na trati něco děje. Zvolnil jsem a po projetí horizontu jsem uviděl havarovaný vůz...

Ihned jsme s Karlem zastavili a vyběhli k autu. Po zjištění, že ve vozidle jsou oba členové posádky zaklíněni a v nehybném stavu, jsme okamžitě začali jednat. Já mezitím, co se Karel jal s lidmi poskytnout první pomoc, jsem pomocí GPS a mobilu ihned informoval dispečink o situaci a že okamžitě potřebujeme pomoc včetně všech složek a vrtulníku. To samé jsem sdělil za námi jedoucímu jezdci Přibylovi, aby vše nahlásil v dalším radiobodu. Ostatní posádky již zastavovaly u nás. Bohužel to dopadlo smutně, ale musím konstatovat, že pomoc včetně vrtulníku byla, dá se říci, okamžitá.

Jen mne zarazilo, že jsem na místě neviděl ani jednu z obou mezi námi startujících Hond a my jsme byli na místě nehody jako první! Tato událost na mne, abych pravdu řekl, dolehla asi až v neděli. Vím, že to asi není zajímavé, ale ten pohled po vystoupení z auta na havarované vozidlo a posádku se mne pořád vrací. S tím souvisí i má prosba níže.

My jsme se spolujezdcem domluvili, že na start Bohemia Rally nastoupíme i po našem zážitku, neboť jsme přesvědčeni, že Mirek i Pavla (oba byli našimi kamarády) by si to přáli.

Nyní má prosba – prosím, nechte již být článků a diskuzí a hovorů a dohadů co bylo špatně. Svůj závod na zemi vyhráli, dělali to, co je oba bavilo a spojovalo, a proto je nechte oba, jak říkáme, v závodnickém nebi soutěžit v pokoji. Neříkejte, že Mirek byl nezkušený, Pavla nezkušená – to je nechutné vůči nim, rodinám, fanouškům, mechanikům a všem ostatním, že možná to byla závada, že za to může pořadatel, že kdyby a kdyby... Tato událost je velmi smutná a bohužel se stala. Prosím, neříkejte kdyby.

Ano, dá se koukat do budoucna, co zlepšit. Za asociaci jsem také, aby alespoň byla komunikace mezi jezdci a ostatními činovníky. Dá se zapracovat i na stavění RZ s citem a rozumem, dá se určitě zlepšit strašně moc věcí, aby se rizika s rally spojená eliminovala na minimum. Ale ruku na srdce, úplně bezpečná rally nikdy nebude.

Místo, na jakém se událost stala, je prostě místem, které se nechá jet naplno s tím, že nikdy nikdo neví, jak to dopadne. A taková místa jsou i na jiných soutěžích, někde třeba jen jedno, ale jsou. Neštěstí se může stát kdekoliv. To by se mohlo stát, že na lednové rally v Rakousku za horizontem začne led, auto vyletí, stane se něco a bude se volat: rally jezděte jen při teplotách nad nulou. Nebo na nějaké soutěži přijde průtrž mračen a někdo na slickách vyletí a bude se volat „zastavte soutěže, když začne pršet,“ atd...

To asi nikdo nechce. Ale tato RZ v Třebíči byla opravdu o „ničem“, letiště s retardéry, které tam nebyly ani tak kvůli bezpečnosti, ale kvůli průměru – a bylo to tak akorát... To je jen můj názor, nechci ho nikomu nutit, ale považoval jsem za nutné ho napsat. Ještě jednou prosím nechte již být oba v klidu...

Závěrem chci poděkovat lidem na místě a spolujezdci Karlovi za snahu a pomoc.

Robert Vodička

PR

Zobrazit celou fotogalerii