Věčně druzí mistři

Bylo pozdě večer, pátek 7. listopadu 2008. V Telči druhý den ráno startovala zmoklá Rally Vysočina. Ležíme s Honzou Jakubcem na pokoji a před poslední soutěží sezony přemítáme, kde a s čím budeme závodit příští rok. „Pojedeš se mnou velkej mistrák, když zůstaneme u hondy?“ ptá se mě pilot. Já bez jakéhokoliv přemýšlení souhlasím, takové nabídky se přeci neodmítají!

Vysočina pro nás končí dřív, než vůbec začala. Po kilometru první erzety narážíme po aquaplaningu do hradby pneumatik v retardéru. ´Vysmátou´ hondu dovezeme do servisu a jedeme domů. Jak jsme loňskou sezonu zahájili, tak se s ní i loučíme…

Díl první: Návrat na místo činu

Zimní přestávka byla tradičně dlouhá. Od svrbění rukou (a u spolujezdce jazyku) vyrážíme plni očekávání na Valašku. Právě na tu Valašku, kde jsme rok předtím šli v celkem velké rychlosti přes střechu a druhý den zapadli hluboko do lesa.

Honí se mi hlavou, jak Honzu Jakubce, toho známého ´ranaře´ z loňského roku, zkrotit. Bojím se? Ale ne… to bych přeci tenhle sport nedělal. Určitý respekt ale mám. Ještě před tréninkem jsme se shodli, že základem úspěchu bude precizně napsaný rozpis s důrazem na krizová místa. Měl jsem dobrý pocit, že se nám to povedlo. Poznámky v mém bloku totiž doznaly oproti minulým závodům několik zajímavých a užitečných změn. Před startem se jedeme svézt kolem Valmezu v HANSu. Naše obavy z nemožnosti hýbat hlavou a bolestí za krkem se naštěstí nenaplňují.

„Tak jdeme na to!“ slyším v interkomu na startu první vložky. Na autě jsou obutá media, venku se čerti žení. To bude boj o přežití, říkám si. Ondra Blaťák do toho jde. Na prvních dvou vložkách nám naloží přes minutu a další dvě nám přidá do cíle etapy, kdy se stejné rychlostky ještě dvakrát opakují. Ufff, slušnej obklad. V sobotu je ale taky den, bohužel ten nejsmutnější…

Když si tak probírám zážitky z letošní sezony, noční přejezd na start Bystřičky bych zařadil na jedno z nejvyšších pater pyramidy. Neznalost terénu, průtrž mračen, tlumená světla svítící pět metrů před auto, krátká doba na přesun, diváci motající se mezi auty u přehrady – to byla fakt chuťovka!

Díl druhý: Poprvé v šumavských lesích

Šumava a Barumka byly jediné dvě soutěže, které Honza ještě nejel. Já jsem se do Klatov, Vimperku a okolí moc těšil, vždyť je to moje téměř domácí soutěž.

Okruh kolem Čínova jsme zajeli dobře – možná také proto, že jsme si na podmínky srovnatelné s vodním polem už zvykli. Také sobota nám vyšla parádně. Až na nejdelší erzetu Malenice – Boubská jsme drželi s Vaškem Dunovským krok, Blaťáka z boje o stupně vítězů vyřadila výměna defektu před sjezdem do Čkyně. V neděli nám Duna odjel už víc a museli jsme se smířit s druhým místem. Přesto jsme měli ze závodů dobrý pocit a určitě jsme je mohli zařadit mezi jedny z nejpovedenějších, které jsme spolu odjeli.

Za nejpovedenější ale rozhodně nemůžeme označit velmi chaotické a evropské přidělování časů za zrušené rychlostní zkoušky. Pokud budou o konečném pořadí a časových rozdílech rozhodovat z tepla kanceláře lidé, kterým je naše snažení na trati lhostejné, nemusíme tenhle sport už dál provozovat! Arogance jednoho z činovníků potom všemu nasadila korunu a velmi hořkou příchuť… Opět jsme měli pocit, že my jsme tam kvůli nim, ne opačně.

Díl třetí: ´Trefený´ jihočeský Pražák

Rallye Český Krumlov. Pro spolujezdce vrchol dosavadní kariéry - start na domácí rallye v poli soudobých automobilů. Pocit srovnatelný s … vlastně zatím vůbec s ničím. Plnil se mi další sen! O to větší depresi jsem zažil, když jsem se dva týdny před startem dozvěděl, že Honza leží v nemocnici. Infarkt, dozvídám se. Propadám panice, mám o něj strach a nevím, co bude dál. Ze vzájemné komunikace den poté chápu, že chce v Krumlově startovat. Je to blázen! Já jsem blázen! Myslete si, co chcete, ale jsem ochoten s ním jet, pokud to bude možné a doktoři mu to nezakážou. Zakázali, ale nedbal toho…

Ve středu po obědě začínají seznamovačky. Z Prahy přijíždí do jihočeského města člověk, kterého místní média tak proslavila, že se cítí být částečně také Jihočechem. A zároveň člověk, který ještě nedávno byl ve špitále. Vystupuje z auta, směje se a pochvaluje si, že se cítí líp, než předtím. Ťukám si na čelo a až do pátku to nechápu. Kecám. Nechápu to ještě teď…

Závod začíná velkolepě. Zkoušku na českobudějovickém výstavišti projedeme tak, abychom neublížili autu. To ale ještě netušíme, co se bude dít o pár hodin později. Odstartujeme do přídolské erzety, kterou mám téměř za barákem. Třetí zatáčka, brzda pravá šest dount kat. Smyk. Auto letí ven a zapíchne se čumákem do křoví u cesty. Přihlížející a zřejmě i nechápající diváci nás během několika desítek sekund dostanou zpátky na silnici. Tímto dodatečně děkujeme.

To ale není všechno. V servisu jsem udělal něco, co už nikdy neprovedu (Honzo, fakt slibuju!). Do bedny na helmy jsem si hodil plechovku s ionťákem. A co se nestalo – při nárazu vyletěla z bedny ven rovnou jezdci pod nohy. Kdo by to čekal. Jedeme dál, plechovka se mu motá pod pedály. Nezbývá mi nic jiného, než natáhnout svojí dlouhou ruku jako Saxana a v nějaké levé zatáčce ji chytit. To se mi po chvíli povede. Sevřu jí mezi nohy a jedeme dál. Levá tři přes horizont do pravý pět… Blížíme se do Přídolí a já cítím divné vlhko v intimních partiích. A ku***. Plechovka se při letu nebo dopadu prosekla a sladká tekutina z ní vytéká do mého klína. V tu chvíli mě napadlo akorát otevřít okýnko a vyhodit ji ven do křoví. Po pár minutách jsme v cíli. Auto s pochroumaným předkem a spolujezdec s mokrým klínem. Ale já se fakt nebál, přísahám!!! Sladký nápoj dokáže své, takže etapu dokončuji s velmi pevným sevřením.

O šanci na lepší výsledek nás připravuje jízda po defektu a jeho výměna na Kohoutu. Gumu jsme sice udělali na jiném místě než ostatní, ale její přehození nám trvalo podstatně déle. Tma a zastavení na kopečku nebyla zrovna ta nejideálnější kombinace. Sobotní etapa taky začíná parádně. Letíme po trati Malont, jedné z nejslavnějších erzet v republice. Rozhodně to není jak s přítelkyní na nákup. Ukolíbáni pěknou svižnou jízdou jdeme pár zatáček před cílem ven do louky.

Než přeskáčeme všechny kravince a půlmetrový plevel, nějakou dobu to trvá. Výjezd ven je ještě brutálnější. Předek auta dostává pořádnou ránu o hranu asfaltu a lak nemilý polibek od drátěné ohrady. Ve stopce z nás ten drát pořadatelé vymotávali docela dlouho. Místním majitelům dobytka, který se zřejmě rozutekl po okolí, se dodatečně omlouváme. Jako slušně vychovaný hoch z nedaleka jsem se tam radši ani nejel po závodech podívat…

Do cíle se nám nakonec podařilo stejně jako na Šumavě dojet na druhém místě, defekt nás přibrzdil až moc. Ondra Blaťák, jenž v pátek taky dělal kolo, nás stíhal tak intenzivně, až na posledním testu vyletěl mimo trať a soutěž nedokončil.

Díl čtvrtý: Prokleté vinice

Do Hustopečí se Honza vracel se smíšenými pocity. Před rokem tam havaroval s Radimem Oravou tak těžce, že tehdejší oranžová honda již odpočívá v pokoji (na vrakovišti). Už při tréninku nás čekala docela zajímavá překvapení. Pořadatelé nás hnali přes různě hluboké výmoly, močůvku, hnůj a další zemědělské produkty ve vinicích kolem Hustopečí. Doslova úchvatný byl nálet přes horizont s levou zatáčkou a únikovkou přímo na dálnici z Bratislavy!

Páteční etapa se jela opět na vodě. Perfektní časy se nám podařily hlavně na kurdějovské rychlostní zkoušce, kde jsme v prvním průjezdu zajeli čtvrtý čas mezi dvoukolkami. Ondra Blaťák byl ale zase rychlejší a po prvním dnu (tedy noci) celkem s přehledem vedl. Naše jihomoravské účinkování a snaha o zmenšení Blaťákova náskoku však skončila po krátkém spánku hned na druhé ranní erzetě. V autě byl cítit spálený olej a po pár kilometrech se z převodovky ozvala rána. Praskl obal a skříň se rozpadla. Tehdy jsme ještě netušili, že to bude naše jediné letošní nedojetí.

Díl pátý: Malí kluci mezi elitou

Barumka, to je pojem! Nesčetněkrát jsme ji navštívili, ale nikdy si nemysleli, že může být tak těžká a úchvatná. Když pominu nádherné rychlostní zkoušky, skvělou organizaci a téměř vydařené počasí, velký dojem na nás zanechala atmosféra soutěže jako takové. Nikdy předtím jsme u trati už při seznamovacích jízdách neviděli tolik nadšených lidí od kojenců až po důchodce. Každý si běžel pro kartičky s podpisem, někteří se s námi chtěli fotit, jiní si jenom prohlédnout auto. Na Zlínsku to prostě rallyesportem žije nejvíc z celé republiky!

Jet po trati, kterou před námi ´hoblovala´ taková esa jako Hänninen, Kopecký, Meeke, Loix, Rossetti, Prokop, Novikov nebo Basso, o tom jsme si dříve mohli nechat jenom zdát. Teď to byla realita! Měli jsme šanci se předvést několika desítkám tisíc diváků, stovkám novinářů a vychutnat si atmosféru druhého nejvyššího šampionátu na světě. Takový velký soutěžácký orgasmus!

Další vyvrcholení přišlo v cíli druhého Trojáku. Když budu mluvit za oba členy naší posádky, tak musím konstatovat, že takhle rychle jsme ještě nikdy při závodech nejeli! Téměř bez chyb jsme s maximálním nasazením porazili několik silnějších aut a posunuli hranici naší zelené hondičky zase o kus dál. Přesto to na neskutečně rychlého Blaťáka nestačilo… Druhé místo v cíli mělo ale na takto náročné soutěži cenu zlata.

Díl šestý: Konečně zlatí!

Ano, opravdu se nám to po dvouletém snažení a čekání podařilo! Do Příbrami jsme přijeli s několika zkušenostmi z loňského roku a jasným cílem – začít co nejrychleji a vytvořit si na našeho největšího soupeře náskok. Už jsme přeci bojovali o titul.

První tři testy jsme vyhráli a … po čtvrtém jsme zbyli ve třídě s Jirkou Sojkou sami. Ondra Blaťák těžce havaroval před cílem Sádku a svoji hondu velmi poničil. Naše cíle se rázem proměnily ve snahu dokončit soutěž bez šrámů a na prvním místě. Byly to nervy, ale povedlo se! Dvacet bodů připsaných v tabulce a první zlatý pohár z velkého mistráku byly doma!

Díl sedmý: Titul bez boje a nervů

Závěrečnou soutěží letošní sezony byla Rally Vinec. Tedy pardon - Rally Bohemia. S obrovským respektem a zároveň napětím, jak to všechno dopadne, jsme začali rekognoskací pětačtyřicetikilometrového Návarova. Loňských třicet kilometrů bylo až dost, letos se k nim připojilo dalších patnáct. Neskutečná porce na závod českého mistrovství!

Na dvaadvacátém kilometru jsem byl Honzou dotázán, kolik ještě zbývá do cíle. Když jsem mu sdělil, že ještě nějakých třiadvacet, reagoval pouze nepublikovatelným výrazem ve smyslu, že jsem vtipálek a utahuji si z něho. Po hodině a čtyřiceti minutách byl severočeský očistec napsán a popsán na 21 stránkách rozpisu (pro ilustraci: na letošní sprint v Telči mi jich stačilo asi deset). Několikacentimetrová vrstva sněhu a závěje ve vyšších polohách trati však dávaly tušit, že soutěž se nepojede podle původního plánu.

Jestli byl zajímavý první seznamovací průjezd Návarova, ten třetí bychom mohli zapsat do naší závodní kroniky zlatým písmem. Do cíle nám chyběl asi kilometr. Honza se jistě již viděl na gauči u televize a mému upozornění „brzda levá sedm“ nevěnoval příliš pozornosti. Mokrá silnice společně se spadaným listím nás poslala ven z trati. Tréninková felicie s kitovými lamináty se obtiskla do protější meze a následně převrátila na levý bok.

Pozici netopýr jsem v autě ještě nezažil. Prvně mi nafackovaly fixy a mobily padající z kapsy ve dveřích, potom jsem svým rozměrným tělem uštědřil nejednu ránu Honzovi, když jsem se odpoutal. Nikdy bych nevěřil, že lezení z auta s otevřením dveří do vzduchu je tak fyzicky náročné. Dotyk jeho ruky na mé zadnici jsem pochopil jako záchranný manévr, o tom ani nepochybuji. Z auta jsme se úspěšně vysoukali a měli v plánu zastavit první kolemjedoucí auto. Á ejhle… bílé mitsubishi se zlínskou značkou.

Kdo to asi je? Čekali bychom kohokoliv, ale Andrease Mikkelsena rozhodně ne! Sympatický Nor vystoupil se svým mitfárou z auta a pomohli nám feldu hodit na kola. Zachránilo nás i jejich lano, kterým nás Vašek Dunovský vytáhl na silnici. Při vyprošťování se však na autě zaháklo tak šikovně, že na místě nešlo sundat a dodnes je Mikkelsenovo lano zacvaklé v kufru…

Nedlouho po našem akrobatickém vystoupení čtu na mobilu zprávu od táty, že si Ondra Blaťák nevyzvedl itík. Je rozhodnuto! Aniž bychom odstartovali, titul nám nikdo nevezme! Je to vůbec možný? Proč to nemohlo přijít v Příbrami, když ty emoce byly největší? To je asi osud…

Následující události a rozmary počasí pořadatelé Bohemky ovlivnit nemohli. Ještě ve středu, kdy se kalamita začala teprve hlásit o slovo, se mi v hlavě vybavila písnička Jarka Nohavici, ve které se zpívá o mokrém bílém svinstvu a takzvané Rallye letní gumy. Už vím naprosto přesně, jak to vypadá! Zkrácená podoba soutěže rozhodně neodpovídala legendárnímu názvu Rally Bohemia, přesto jsme si chtěli to torzo užít.

Po pár efektních průjezdech na městské zkoušce nás čekal v sobotu třikrát Vinec a Sosnová. A také patery hodiny. A ne kdejaké, přímo originální švýcarské! Na prvním Vinci jsme se celkem agresivně roztočili před zraky mého otce a přítelkyně (která mě mimochodem proklíná dodnes) poprvé, druhý průjezd nám nevyšel v Dolním Cetně a v poslední rundě se nám zadařilo ještě víc. Hodiny jsme vykroužili dokonce dvoje! V cíli jsme navíc odhalili závadu na startéru, když nám auto nechtělo chytnout. Poprvé jsem v tu chvíli ocenil moji zálibu v pojídání masa. Kdybych totiž večeřel brokolici, nepohnul bych s autem ani o milimetr!

Moc nechybělo a tlačil jsem i v Sosnové. Ztráceli jsme asi tři vteřiny na Dana Vladyku a měli v plánu na něj zaútočit. Když ale Honza zjistil, jak to na dráze klouže, svoje ambice na další druhé místo přehodnotil a začal si užívat! Takové průjezdy bokem jsme v hondě ještě nezažili. Byla to nádhera až do chvíle, kdy se auto roztočilo, chcíplo a nešlo nastartovat. Odpoutal jsem se, vylezl ven a v momentu, kdy jsem chtěl zatlačit, motor zavrčel, Honza zakřičel, já nastoupil, připoutal se a jelo se dál… dál do cíle poslední rychlostní zkoušky roku.

To, o čem jsme na začátku roku snili, se nám povedlo. Kromě třetího místa v Poháru Pirelli jsme vyhráli titul ve třídě N2. Věřte nebo ne, jsme mistři!

Rádi bychom tímto povídáním a vzpomínkami poděkovali za letošní sezonu celému Sparrow racing teamu Oldřicha Hrabce za perfektně připravený závoďák a profesionální přístup všech (!) mechaniků. Obrovské díky patří také společnostem ZZM a Century 21 Europe Property za velmi důležitou finanční podporu. Speciální díky věnujeme našim rodičům a přítelkyním, kterým se tímto omlouváme za nervy, které s námi během roku vytrpěli.

Honza Jakubec a píšící spolujezdec Pavel Kacerovský

Zobrazit celou fotogalerii