Jaroslav Štauber s Miroslavem Ševčíkem vítězí v H6 na Rallye Bohemia

Fantastická soutěž, nesmírně obtížné podmínky, vřelé povzbuzování fanoušků, obrovské napětí, zarputilé úsilí, a pak neuvěřitelně povznášející pocit štěstí a naplnění na cílové rampě – to jsou naše zážitky z Rallye Bohemia, kde jsme velkou souhrou šťastných náhod zvítězili ve skupině H6. Tomu štěstí jsme ale museli jít notný kus cesty naproti.

Po náročném tréninku se konečně v pátek stavíme na start jedné z našich nejvýznamnějších domácích soutěží a po třech dnech vedra začíná pršet. Jedeme samo sebou na suchých pneumatikách ostatně jako většina historiků, my ale jiné než suché s sebou na Bohemii nemáme. Postupně déšť zesiluje, až je z něj liják. Na silnici teče voda a my máme při přejezdu na Sosnovou dvakrát krizovku, začíná nám docházet, že na těchto gumách tuhle soutěž nemůžeme dojet. Navíc nám na při dojezdu do Sosnové na rozskákané lesní cestě ulítl jeden stěrač, takže se díváme ven jen půlkou předního skla.

Přední sklo se mlží, prší a prší. Okruh v Sosnové redukujeme na úkol přejet mokrý most, z obrovské louže na šotolině nám šplouchne bláto na přední sklo, ostřikovač nejde, stírá jen jeden stěrač, prší a prší a strašně to klouže. Přesto jsme to objeli. Jsme úplně poslední ze všech – nálada na bodě nula, jedeme zpět do UP v Mladé Boleslavi.

Na pokoji pak přemýšlím – má tohle cenu, vždyť to nemůžeme přežít a jsem na devadesát procent rozhodnut to zabalit a odjet domů. Ale v autě sedíme dva a Mirek je přirozený optimista. Za hodinu jsem znova odhodlán bojovat a v deset hodin večer začínáme shánět mokré pneumatiky. Pomohl nám Dan Štangl s Daliborem Gondíkem, kteří nám poskytli jednu sadu mokrých ze své zásoby, v půl jedné v noci nám pneu osobně dovezli z Prahy, v jednu jsou gumy v servisu a v půl druhé jdeme do postele za neustálého deště. Pánové Dane a Dalibore moc děkujeme.

V sobotu již déšť na většině míst ustal, ale je jasné, že trať na prvních dvou vložkách bude vlhká. Naše nové pneu na mokro funguje perfektně a náš pocit z jízdy je již naprosto jiný, než v pátek. Teď se dá auto řídit. Na třetí 20 kilometrové liberecké RZtě přichází naše první euforie z krásné jízdy po nádherné trati, ale také první opravdu vážná krizovka.

V závěrečných kilometrech vložky je trať vedena po úzké asfaltce a právě tady, kde je to výš, pořád dost vydatně prší. Hodně to klouže. Při odjezdu z posledního vracáku následuje rychlejší pasáž zakončená náročnější levou za horizontem a na něm mě je jasné, že jedeme moc rychle. Přesně proti je sloup. Nemá cenu se s tím prát – srovnám kola a jsme na louce. Několik vyjetých stop v trávě a značné množství diváků v poměrně odlehlém místě dávají tušit, že nejsme ani první a ani poslední, kdo tady předvádí takové divadýlko. Naštěstí cesta zpět na silnici je poměrně snadná a jede se dál.

Na druhou odpolední rundu necháváme mokré. V servisu sice neprší a skoro svítí sluníčko, ale mraky nad jablonecký horizontem slibují mokro. Na čtvrté RZtě je jasné, že to byla špatná volba, většina vložky je suchá, auto nezatáčí. Ale začátek téhle rychlostní zkoušky přináší další adrenalinový zážitek pro naši posádku. Zkouška začíná známým jabloneckým horizontem. Jsem rozhodnut to tady prodat. Dohodneme se na startu, že to nebudeme skákat, ale když se blížíme k horizontu a já přibrzdím rozjetou pětku, zdá se mi to přeci jen pomalé.

Podřazuji na čtyři a plný plyn až na horizont. Bylo to moc. Letíme vzduchem, plachtíme jak větroň a pak prásk. Auto se zavlní, ale naštěstí rychle chytne stopu a dole v zátočině již stojíme na brzdách. Řveme jeden na druhého: „Skočili jsme to, ty vole, skočili jsme to.“ Později se dozvídáme od očitých svědků, že to byl třetí nejdelší skok dne. Delší byl jakýsi Nor, který prý vůbec nepochopil, že se tu musí aspoň trochu slevit a ještě známý „letec“ Štěpán Vojtěch s peugeotem WRC.

Poslední sobotní vložka je nejtěžší a nejdelší zkouškou dne. Má skoro 30 kilometrů a je super. Trať je totálně suchá a my trpíme na mokrých, ale jinak je to nádherné svezení. Dostáváme tady od vítěze hroznou oblož – přes dvě a půl minuty, ale důležité je, že i po této zkoušce jedeme dál. Po projetí vložky nás čeká ještě problém na dálnici, která je ucpaná kolonou vinou nějaké havárie.

Snažíme se prodrat mezi stojícími auty. Je nás tu několik závoďáků a pak se organizace ujímá Roman Holeček, spolujezdec Petra Bezemka z tisícovky. Běží před naší kolonou asi pěti soutěžáků a dělá místo. Prosí, žadoní a organizuje a je skvělej. Moc děkujeme. Časovku jsme stihli přesně.

V sobotu večer se nám  při hovoru na pokoji zdá, že už je to vlastně hotovo, ale postupně si uvědomujeme, že zítra nás čeká ještě více než šedesát kilometrů náročných vložek, což je jako jeden celý běžný závod pro historiky. Ještě zdaleka nemáme vyhráno. V neděli ráno nás budí sluníčko, dnes se pojede na suchých.

Bezdědická a Vinecká zkouška, která se během neděle jede každá dvakrát, mě velmi příjemně překvapily. Znám tyhle RZty jako fotograf a nikdy jsem tady v uplynulých letech nebyl úplně spokojen s výběrem místa pro focení. Neměl jsem tyhle vložky rád a pořád jsem si říkal, proč je pořadatelé pořád znovu vracejí do itineráře Bohemky. Nyní, když jsme si je projeli naostro v bavorovi, jsem si ty vložky oblíbil, jsou nádherné. A navíc všude kolem trati spousta lidí i na historiky a ta podpora a fandění – to je skvělé.

Naše dvatisícedvojka vzbuzovala všude opravdu velký zájem a je znát, že tenhle vůz má mnoho fandů. Děkujeme všem za podporu a fandění. Ani během neděle to nebylo snadné, ustáli jsme dvě tři opravdu těžké krizovky, kdy se bavor „vlnil“ od pangejtu k pangejtu, ale naštěstí vše dobře dopadlo. A taky jsme celý první Vinec jeli bez interkomu. Mirek Ševčík to zvládnul naprosto skvěle, on je totiž dokonalý spolujezdec. Jeho ruční navigace byla přesná a ani jsme časově moc neprodělali. Auto fungovalo také parádně, perfektní práce mechaniků Petra Bareše a Petra Kouby, klobouk dolů, pánové.

Největším zážitkem neděle byl přejezd cílové rampy, všude spousta lidí a známých, slavnostní atmosféra, cvakání fotoaparátů (však to známe), poháry, sprška šampaňským (díky kluci) a odjezd z rampy.

Vzpomněl jsme si na Venclovského – jako tenkrát přeplaval kanál La Manche – jak pak vylezl z té vody – jak zvedá ruce – a jak potom říká – já su tak šťastný!

Jaroslav Štauber

www.RallyeJournal.cz

Tisková informace RallyeJournal.cz Teamu, Plzeň, 5.7.2005